Slavnost mrtvých na Madagaskaru

Pro většinu z nás je smrt vážnou záležitostí a dobou smutku a tichého rozjímání nad ztrátou. Není tomu tak ale pro kmeny Centrální vysočiny (Hauts Plateaux) na Madagaskaru.

Ti své mrtvé předky exhumují při neuvěřitelném obřadu famadihana („obracení kostí“), kosti znovu zabalí a poděkují za požehnání, která od nich obdrželi z duchovního světa. Nevěřili byste tomu, ale jsou to katolíci…

Potřebujete něco, novou krávu nebo se uzdravit z nemoci? Promluvte si se svými mrtvými předky, říkají Malgaši. Duchovní svět vyvíjí stejné množství vlivu na živé lidi jako fyzický svět.

Mnozí z nich se bojí proto tmy jako doby, kdy duchové a skřeti vycházejí ven působit spoušť.  Slyšel jsem o jednom univerzitně vzdělaném Malgašovi, který nechal kolo u silnice a dolezl domů po čtyřech, protože si myslel, že se na něj zaměřila čarodějnice.

V odlehlých vesničkách neuvidíte po setmění nikoho venku…

Členové rodiny se sjedou ze široka daleka na famadihanu, která se v každé rodině koná pouze jednou za sedm let. Někteří z nich jdou pěšky (!) po celé dny, aby se mohli zúčastnit této dvoudenní slavnosti.

Slavnost není zdaleka ponurá a spíše se podobá svatbě než pohřbu. Tančí se při harmonice a pije rum podobný spíše benzínu.

A protože můj hostitel pan Robert je hlavou rodiny, byl jsem čestným hostem a dostal jsem „bílou kartu“, což znamená, že jsem byl pozván, abych tančil s rakvemi a dokonce mohl slézt i do samotné hrobky. :-)

V hrobce bylo vlhko, ale nepáchlo to tu rozkladem, jak jsem si myslel, zato hlínou, spíš jako sklep na zeleninu než hrob.

Scéna byla osvětlená svíčkami a chaotická. Mladí muži běhali po třech až čtyřech ven a zase dovnitř do stísněného prostoru s palmovými rohožemi pod paží a přepravovali pytle s kostmi po maličkém schodišti vedoucím na denní světlo.

Robert radostně vykřikoval: „To je moje babička! A to je můj strýc a teta!“ Zakopl jsem přitom o hromádku kostí a v hrůze uskočil, přičemž jsem se uhodil do hlavy o nízký kamenný strop hrobky.

Venku probíhala oslava se vším všudy, lidé mi nabízeli rum, cigarety a pobízeli mě k tanci. Poblíž se nejbližší příbuzní zemřelého skláněli nad ostatky svého zemřelého, jemně hladili rubáš, zpívali, smáli se a plakali zároveň, a také lili rum na rozpadající se kosti s díky za všechna požehnání.

Pak kosti znovu zabalili, rychle a zkušeně, jakoby měnili povlečení, napsali propiskou na rubáš jméno zemřelého, aby ho za sedm let znovu našli, zavinuli pytel do palmové rohože a odnesli zpět do hrobky.

Na jiném místě mi Robert řekl: „Já tomu nevěřím. Protože bible říká, že když člověk zemře, duše z něj odejde do Ráje.“
„Věří tomu ostatní ve vaší rodině?“ „Asi polovina z nich věří, že jim předkové mohou pomoct.“ „Tak proč tohle všechno dělají?“ „Kvůli oslavě, přece!“

A oslava to skutečně byla.

Pokud byste chtěli famadihanu navštívit, probíhá výhradě v Centrální vysočině Madagaskaru od července do září. Cizinci bývají obvykle vítaní, i když se sem ve skutečnosti dostane jen málo lidí ze Západu. Vy sem můžete. Ale počítejte s tím, že budete muset tančit.