Moje první cesta do Hong Kongu

Přistáli jsme na ostrově Chek Lap Kok v 18:28 hod místního času, tzn. 12:38 hod u nás v Čechách. Nemáme moc času, takže po odbavení se vydávám rovnou do chřtánu hong kongského metra. 

Cestou jsem stihnul přispět 100 HKD na plat pracovníků metra, a na oplátku jsem dostal ticket na čtyři stanice, pro zajímavost 1HKD jsou 3+ Kč. V tu chvíli mě pojal pocit nejistoty. Vidina mých úspor obětovaná na chod metra, se mi příčila jako kapří kost v krku o vánocích. A i když jsem věděl, že peněz mám dost, přijít o ně tímhle stylem, jsem opravdu nechtěl.

Nákupy, alkohol, papání, výlety a holky. Jo to bych ještě toleroval, pochopil, uvítal a náramně si to užil. Ale dát tři kila za cestu podobnou z Letňan do centra? Pche, to určitě. Jiná písnička je možnost koupit si na letišti tří denní lítačku za 220, pochopitelně HKD, na jinou měnu se zde nehraje. Přesněji, ne na oficiálních místech. Po krátké zamyšlení, každý kdo se nebojí počítat z hlavy, dojde k závěru, že je to celkem příjemná investice. Hlavně když vezme v úvahu, že nejlevnější ticket (na jednu zastávku) vyjde kolem 4,5 dolaru a naopak jedny z nejdražších se pohybují od 20 výš. No, tohle mi nějak uniklo, anebo jsem to díky euforii ignoroval. Tak či onak své výlety (pokud si netráduji po svých a to si pište, že víc sem toho letos nenachodil jako tady) si hradím penězi ze záložky cestování - za zábavou.

Metro mě dovezlo do centra Hong Kongu, stanice se jmenuje,překvapivě - Hong Kong. Kde jak by čekala většina turistů v takovéhle metropoli, nebyla zas taková tlačenka a hlava na hlavě. Časem mi došlo, že sem trefil volnější linku, ono jezdit čtyři stanice za sto dolarů se moc lidem nechce. Nedivím se J. 

Ten čas nastal o pár minut později, kdy jsem přestupoval z tmavě zelené na červenou stanici s názvem Central (mají i světle zelenou a ne, nemají tady A, B, C ale jen tak pro příklad: Central-Tsuen wan, psát barvičky je snadnější), abych se dopravil do své prozatím cílové stanice Mong Kok. Jak správně tušíte, je tam můj první a jak jsem brzy zjistil i intimní domov.

Cestou na přestup jsem si uvědomil, že vlastně nemám ani dolar a s takovou se daleko nedostanu, na letišti jsem to zalepil kartou. A tak bankomat byl jasná volba. Nechal jsem si vyplivnout 1 200 stovek, to abych měl na zaplacení hotelu a něco na víc, a zvesela si šel koupit jízdenku. Ono těch sto dolarů co jsem totiž platil na letišti, bylo jen na přesun z letiště do centra....

Koupit si jízdenku není zas takový problém, stejně jako cestování po HK všeobecně. Všude samá cedulka nebo ukazatel v čínštině s anglickým překladem, no mají to pěkně promakaný. O tom později.

Nyní zpět k jízdence. Problém to vážně není, stačí si na mapě vybrat cílovou stanici a vhodit požadovanou sumu. Problém nastane ve chvíli, kdy člověk zjistí, že víc jak dvacku do toho automatu nestrčí. Rozměnit si, by taky nebyl žádný problém. Stačilo by vystát si 10 minutovou frontu na výtah, zaběhnout do prvního krámku koupit vodu a dát si další frontu z 5 dolů. Problém byl, že jsem si tím už jednou prošel a znovu se mi vážně, ale opravdu nechtělo. Tetička štěstěna přišla jak na zavolanou. No v mém případě spíš strýček v podobě Francouze mého věku, který mi říkal to, co už jsem dávno věděl, a to, že musím nahoru. Řekl sem mu stručné a jasné "Aj nou, bat nou" a jeho reakce byla víc než potěšující. Měl lítačku a nabídl se, že mě na ní pustí skrz turniket. Ha, paráda i Hong Kong je na mě krátký, když na to přijde.

Touhle myšlenkou jsem se ukájel do doby, než došlo na lámání chleba. Nějak jsem pozapomněl, že z toho metra musím jednou vyjít a bez té zpropadené jízdenky to nepůjde. HK začínal vyrovnávat. 

Stanice Mong Kok, já dřímající, mé dvě batožiny a rozhodující souboj síly (ne fyzické, nýbrž TÉ síly ze star wars) mezi mou maličkostí snažící se silou vůle otevřít ten zpropadený turniket. Nebudu lhát, povedlo se.

Jenomže to nebylo za pomoci síly ale jedné pracovnice metra, která měla za úkol usměrňovat davy přicházejících a odcházejících lidí (něco jako dopravní policistka, vlastně metročistka). Pochopitelně mě nepustila zadarmo, zaplatil jsem svých prvních, a určitě ne posledních, dvanáct dolarů na záchranu HK dopravní infrastruktury.

Po zaplacení odpustku mi bylo dovoleno opustit metro, a vydat se hledat hotel. Díky všude přítomným ukazatelům to nebyl takový problém, a došlo i na písmenka. Východy z metra, kterých je zde požehnaně jsou značeny od A do x-tého písmena v abecedě, záleží na počtu východů. Mé písmenko bylo D jako „Dnes poprvé“, takže cesta ven byla jasnější než severka pozorovaná na noční obloze z rýžového pole.

Výstup do schodů, držet se pěkně vlevo jak mi ukazuje šipka na schodech, to abych náhodou neťapal v protisměru a čtyři poslední betonové kvádry přede mnou, tři, dva, poslední jeden, už konečně vylézám z ulity (má osobnost znala v Hong Kongu do téhle chvíle jen letiště a metro) a.... 

A? Ááááááá, pominu li fakt, kdy mé smysly atakovaly tisíce různých pachů, neuvěřitelná vlhkost mísící se s dusnem, desítky reklam na výškových budovách (prý se jim říká mrakodrapy) a všudypřítomné obchody potažmo stánky, tak tolik cupitajících lidí jsem ještě neviděl.

Bylo to jako stát uprostřed termitiště v roli pozorovatele, který se snaží ty tisíce malých potvůrek zachytit v jeden jediný okamžik. V tu chvíli jsem to nevěděl, ale čtvrt´ ve které se zrovna nacházím, obývá místy až 6000 lidí na metr čtvereční. Když si představím své rodné město o 76 000-cích obyvatel, trochu mě z těch čísel začne mrazit.

Nezbývalo než znovu obnovit mozkové pochody, začít racionálně přemýšlet a místo kochání se, v mém případě bych to nepopsal jinak, než že mi ulítly včely vydat se směr hotel. Navigace jak jsem zmiňoval je zde výborná. Pokud se člověk nenechá zmást, a že se to párkrát stane, reklamou na domech, ve výlohách anebo před domem, kde jako reklama slouží číňan/ka s cedulí v jedné a letáky druhé ruce, a že těch reklam je zde opravdu požehnaně. Já měl štěstí a přijel v noci, kdy váš pohled lákají jen poblikávající reklamy v různých barvách a formách, upozorňujíc ať už na lékárnu, restauraci, hernu anebo nedaleký night club. Takže v pohodě…

Pokud zvládnete sloučit svou pozorovací schopnost a úhybné manévry ve schopnost jednu, máte z části vyhráno. A protože já nejsem žádný břídil, a tohle zvládám od doby co jsem si rozsekl hlavu a ztratil vědomí, nárazem do dětské fotbalové branky, při neuváženém rozhodnutí ve snaze zmást protivníka, jsem měl díky tomu krapet větší rozhled a rozvinutý smysl pro orientaci v cizím prostředí.

Takže šup na "hlavní" a mrkneme se, kam to vlastně půjdeme. Hm, tak hlavní má, hrubým odhadem tak cca 10km, tzn. tam a zpátky dvacet a jestli je hotel na opačné straně, tak to mám krát dva. Tsss, čtyřicet kiláků a s dvaceti kily na zádech?  

V dusnu jak v kozím chlívku a vlhku, že po vyjití z klimatizovaného metra jsem byl po šesti sekundách adeptem na mistra mokré všechno?

To určitě, půjdu doprava anebo ne, půjdu doleva. Mmmm, musím popřemýšlet... U nás bych šel vpravo. Jezdíme vpravo, myslíme pravou, naše víra tíhne napravo, dělám si to pravou (teda pokud nechci zkusit nějakou exotiku, to potom sahám po levý), ale tady je to jiný. Chodí a jezdí se tu vlevo, co sem stačil zaregistrovat. Holt, jiný kraj jiný mrav. Tak půjdu vlevo a je to. Geniální tah, poslechnout svou rádkyni, které se zmýlí málo kdy - intuici.

Po několika metrech cedule a na ní nápis Nathan road s šipkou uprostřed a dvěma páry čísel pod ní. Nathan road je správná ulice, to už vím z metra. A ty čísla jsou čísla domů, stojících na ní. Kuk do papíru reservace a už jsem jisto jisté věděl, že vítr v plachtách mě vane správným směrem jen na špatné straně ulice. Pro upřesnění svého cíle jsem zabrouzdal do jednoho z obchodů a zjistil, který dům to přesně chci najít. A byl to, věřte že, ten přes ulici lehce vlevo. Paráda. Otočka o 180 stupňů, podchod, kontrola správného směru a hurá vpřed vyjít k novým zážitkům.

Hotel, v jehož přizemní časti se krom recepčního na skládací židličce nacházelo několik obchodů, vpravo čtyři výtahy a v chodbě vlevo další dva. Ty patří mě, jak mi slušně naznačil pán na židli, kterého jsem svou otázkou kudy, vytrhl z nudy nadcházejícího večera. Patro už mi neřekl. Čekání na výtah jsem si krátil dedukcí možného patra, kam potřebuji. Došel jsem k závěru, že číslo 13 je ze všech možností nejzajímavější a v tento moment i nejvhodnější. Ha, intuice i na podruhé skórovala. Nekecám, vyjel sem do třináctky a po otevření dveří viděl A4 s názvem místa, kam jsem mířil.

Cesta dusnou chodbou, odbočit vlevo, projít jedny dveře a na další jsem už klepal a bez čekání vcházel dovnitř. Jak jsem záhy zjistil, kdybych čekal na odpověď „vstupte“, stojím tam do teď. Na agenturu to moc nevypadalo. Na místní lidi, co skupují byty a jednotlivé pokoje předělávají na samostaně obyvatelné jednotky to sedělo jako dobře mířená facka hospodský holky, kterou floutek na tancovačce štípnul do zadku.

Začalo mé odkázání se na reservaci, zachycení instrukcí jak na vstupní kódy od dveří, info ohledně wifi a klimatizace na pokoji s komfortní osobní koupelnou se sprchou a už jsem běžel honem bydlet. Můj pokoj byl o patro níž ve dvanáctém patře. Ještě dodám, že spíš než hotel to byl víc takový vyšší činžák, a než činžák to byl spíš squat s nádechem punku, zatuchliny a krom dusna a kouře z cigaret, když se člověk opravdu nadechl, ucítil spousty neznámých aromat a chutí linoucích se od sousedů právě si připravujících, podle toho co sem cítil, určitě nějaké mňanky. No nic, kochání se bylo dost, teď šup od výtahu dál a hurá najít room číslo dva. Hledal jsem ji uctivých sedm minut a dvacet dva vteřin ale číslování bylo od 1301 výš. Posléze jsem objevil, vlevo kousek od výtahu dveře s číselným kódem, ty musely být  a nakonec i byly mé. Zadal jsem obdržený kód, zmáčkl symbol hvězdičky, zámek pípnutím potvrdil správnost kódu, zabzučel, já vstoupil a....

 A to co přišlo, mě sfouklo jako svíčku na narozeninovém dortu tříletého kluka. Nebyl to room jako hotel room. Byl to room jako room v klasickým bytě 4+1. Stál jsem v normální chodbě, normálního bytu. Jenom na dveřích jednotlivých pokojů byly zámky s číselným kódem. Ale to nevadí, pokoj jsem si pro jistotu „zabukoval“ celý jen pro sebe a případnou návštěvu.

To jsem si myslel do chvíle, dokud jsem se nerozhodl otevřít dveře od svého hnízdečka. Stojíc před dveřmi, napjatý jako panic co ví, že dnes to přijde, naťukal jsem kód. Místo pípaní se ozvala melodie jak na staré Nokii s hlasitostí nastavenou na důchodce s naslouchátkem. Ozval se bzukot odemykaných dveří a já pomalu nahlédnul, stejně jako Alenka do nory za králíkem, v podstatě taky do nory. První co jsem cítil po otevření dveří, bylo nelidské dusno, vůně zapařeného povlečení známá ze škol v přírodě a vlhko. Cvak a bylo světlo. Při dalším cvaknutí se rozeběhla klimatizace a větrání. První problém vyřešen. Druhým očividným zjištěním byla celková rozloha pokoje, baj voko -+ 12m. Přede mnou tyčila palanda, na chlup stejná jako palanda po mé levici a vpravo NĚCO.

To NĚCO bylo možné definovat, až když jsem k tomu došel blíž. I když došel je silné slovo, pokoj se dá zdolat čtyřmi kroky průměrného Slovana, mezi které se já rozhodně řadím. Byla to 2m velká koupelna obehnaná několika dlaždičkami do výšky a schovaná za zašupovací dveře, jako ukotvení a tmel sloužila nejspíš žvejka. První sice jezdily jako pomyslný horký nůž máslem, za to ty druhé se vyvracely už jen pohledem. Ne, není to překlep, napíšu to klidně slovy: dva-metry-čtvereční, a ano bylo tam vše co koupelna má mít. Kromě umyvadla, zrcadla, koše a věšáku a police na šampón, tam byl i záchod a sprcha. Po důkladném prozkoumání svého kutlochu, v podobě zjištění funkčnosti toalety, jsem se vydal na krátkou pochůzku,ro usnadnění tomu říkejme hotel, před hotel. 

Dneska mám prostě kliku i s dveřmi. Hned přes ulici je krámek, takže o vodu a jídlo nouze nebude. Koupil jsem si limču a uznal, že vše co je pro dnešek dobré vědět a potřebuji, mám. A vydal se zpět bydlet. Na pokoji jsem snědl něco zásob dovezených z domova, podal hlášením domácímu týmu a šel spát....

Autor: Jiří Marušíc