Návštěva kmene Bataků, původního domorodého kmene na Palawanu

Trvalo několik hodin se sem dostat: přes ostrov, skrz džungli a řeky, až jsem konečně stanul v domově nejstaršího domorodého kmene na Filipínách. Jsou zde sice patrné záblesky moderního života, ale přesto se jedná o komunitu, která žije především tradicí. Oblečení se zdá být pro každého dobrovolné, zatímco malé děti a zvířata se společně toulají mezi chatrčemi.   

Jedná se o kmen Bataků, o kterém vědci tvrdí, že se dostal na Filipíny před asi 50 tisíce lety jako první lidé, kteří překročili suchozemský most z asijské pevniny na filipínské souostroví. Dnes už jich zůstalo jen pár stovek a musí čelit hned několika hrozbám pro jejich další existenci.

Komunita Bataků žije v džungli v severní části ostrova Palawanu. Cestu sem jsem zahájil v metropoli ostrova Puerto Princesa jel asi 3 hodiny; u silnice jsem pak potkal Rica, místního průvodce, který žije v této oblasti a ví, jak se dostat do komunity Bataků.

Vyrazili jsme pěšky hustou zelenou změtí, která pokrývá krajinu. Řeka klikatící se údolím opakovaně přerušovala naši cestu a museli jsme se brodit bosi vodou na druhou stranu.  V některých místech řeka teče poměrně rychle a dalo mi zabrat, abych si udržel pevnou oporu pro nohy.

Rico mě vedl a šli jsme minimálně hodinu či dvě; ztratil jsem přehled o čase, když jsem naslouchal zvukům řeky, které sílily a zase slábly, hlasům ptáků volajících ze skrýší na stromech a občasnému zašustění listí ve větru. Vítr zde však byl minimální, čehož důkazem bylo mé propocené tričko.

Když jsme bezpečně dorazili do komunity Bataků, někteří členové kmene se na mě přátelsky usmáli na uvítanou, zatímco jiní mě prostě ignorovali a šli si dál svojí cestou. Požádal jsem, jestli si smím udělat pár fotografií, a dostal jsem souhlas. Byla zde sice zřejmá jazyková bariéra, ale snažil jsem se používat ke komunikaci alespoň grimasy – dětem se to evidentně líbilo, avšak na dospělé už to takový dojem neudělalo.  

Poté jsem se setkal s náčelníkem kmene, mužem, kterému mohlo být podle mého odhadu něco přes 50 let, ale na svůj věk vypadal křehce a strhaně. Byl viditelně starší než většina lidí v jeho komunitě. Byla zde spousta dětí, matek přes 20 i přes 30, i dospělí muži v pracovním věku, ale jen málo starších lidí. Možná ale jen odpočívají v chatrčích… Měl bych se zeptat, ale nakonec jsem to neudělal.

Zastavil jsem u silnice a koupil nějaké potraviny pro lidi z kmene. Podle doporučení, které jsem dostal už dříve, to byla velká krabice plná věcí, jako je káva, cukr, kondenzované mléko, rýže, nudle a sušenky. Vyšly mě asi na 20 USD a bylo to v podstatě moje „vstupné“.

Turistů sem přichází jen velmi málo, a to je dobře pro všechny strany. Vesnice, jako je tato, není zařízena tak, aby sloužila jako atrakce pro turisty. Její obyvatelé však ocení, že má někdo zájem o jejich život, navíc povědomí o jejich existenci pomáhá při řešení některých jejich záležitostí. Proto raději než placení „vstupného“, mám přispět darem v podobě potravin a poděkovat Batakům za jejich čas a pohostinnost.

Po předání daru jsem za pomocí tlumočníka měl krátký hovor s náčelníkem kmene. Ten mi řekl, že v této komunitě žije asi 48 rodin. Snaží se být soběstační a žít dlouhodobě udržitelným způsobem, co to jen jde, ale potřebují peníze při kontaktu s moderním světem, který je obklopuje. Peníze si vydělají především sklízením copalu. Jedná se o pryskyřici ze stromů, která se získává tak, že se mačetou udělají zářezy do kmene, a pak se sbírá tekutina, která vytéká. Tu pak jeho lidé prodávají společnostem, které je používají na výrobu např. laků. Jediným problémem je, že ty správné stromy nerostou nikde poblíž domova komunity a muži musí jít minimálně půl dne i déle džunglí, aby je nalezli. Takže musí na několik dní odejít, sklidit co nejvíce pryskyřice, a pak přinést pytle zpátky do vesnice.   

Mezitím ženy obvykle dělají dvě různé věci. Buď jdou s muži a starají se o ně, když pracují, např. jim vaří, anebo zůstanou doma a starají se o děti, někdy o vlastní a někdy o děti z více rodin, pokud jejich matky musely odejít s muži do džungle.

Ve vesnici vládne klid a pohoda. Nahé děti běhají a hrají si spolu, přičemž jim ke hře stačí klacky a míče. Ženy s holou hrudí je po očku sledují a kojí nemluvňata. Pár žen něco pere a jeden muž opravuje chatrč, zatímco jiný mladší muž zřejmě připravuje oštěpy k lovu. Bez tlaku a stresu, které mnozí z nás denně prožívají, zde vše probíhá o dost pomaleji.

To však neznamená, že Batakové nejsou vystavení žádným tlakům. Jejich způsob života je v ohrožení kvůli zvyšujícímu se postupu pokroku a intervencím zvenčí. Jejich země předků byla prohlášena za „chráněnou oblast“, což omezuje jejich možnosti lovu, těžby dřeva a vlastnictví pozemků, takže vznikají další problémy včetně zdravotních: nemoci jako malárie, spalničky a tuberkulóza jsou zde rozšířenější než ve většinové společnosti.

Komunita Bataků je nejvíce ohrožena ze tří hlavních kmenů na Palawanu. I když do této chvíle stále přežívají, není jasné, co přinese budoucnost. Velká část jejich tradiční kultury je už nenávratně ztracena a dále se vytrácí, zatímco oni stále více splývají se zbytkem populace.   

Hodně se mluví o přírodních krásách Filipín a ostrovů, jako je Palawan. Proto jen doufejme, že zdejší kulturní krásu budou moct obdivovat také návštěvníci v budoucích letech.