Perfektní cesta po Vietnamu

Vietnam je země s rozmanitou krajinou a s houževnatými štědrými lidmi. Najdete tu moře poseté mnoha ostrovy na severu a meandrující vodní toky na jihu. Zde se dozvíte, jak si naplánovat ideální cestu do Vietnamu.

Halong Bay: pobřeží

Kdysi dávno žil v nebi nad zálivem Halong přátelský drak. Když začali Vietnam ohrožovat útočníci z moře, bohové požádali draka, aby vytvořil přírodní bariéru na ochranu lidí. Drak jim vyhověl a provedl u pobřeží pozoruhodné přistání, nebo snad pád, při kterém údery ocasu odmršťoval kusy skály a vyplivoval perly, až za skřípění ustal. Místo této spouště je dnes známo jako záliv Halong, což v překladu doslova znamená „kde drak přistál v moři“.   

Méně zajímavé vysvětlení vzniku této krajiny zahrnuje věky působení eroze, větru a vln, nikdo však nepochybuje o nádheře výsledného díla. Z mělčin Tonkinského zálivu se zvedají tisíce vápencových ostrůvků, tyčících se monolitů seřazených jako domino, z nichž některé se naklánějí v znepokojivých úhlech. Jména míst na ostrovech jsou dokladem o bujné fantazii námořníků, kteří strávili příliš dlouho na moři: Ostrov bojujícího kohouta, ostrov Prst nebo Panenská jeskyně. Většina ostrovů odolala lidskému osídlování a stala se domovem jiných tvorů. Z výšin se tu vrhá dolů mořský orel, aby vylovil z vody rybu a pak vynesl svoji ještě se zmítající oběť vysoko do nebe, kdy se orli vzájemně zdraví skřeky ze svých hnízd.  

Hanoj: městský život   

V Hanoji je právě dopravní špička a ulicemi Staré čtvrti se valí stovky skútrů. Chodník i rezervace v centru představují naprostý chaos: přechody pro chodce jsou spíše osobní zkouškou odvahy než zárukou bezpečného přejití vozovky. Hanoj je městem, které odmítá zestárnout kultivovaně – tisíciletí staré hlavní město s rozpadajícími se pagodami a labyrintem ulic nyní prochází dravou přeměnou v asijskou metropoli 21. století. Ve Staré čtvrti dnes sousedí staré chrámy s karaoke bary a dynastie řemeslníků tu nabízejí své výrobky vedle obchodů prodávajících obří plyšová zvířata.    

Jen málo lidí studovalo měnící se tvář města tak podrobně jako zdejší malíř Do Hien, který strávil svůj život malováním hanojských ulic. Vítá mě ve svém ateliéru a nedbale listuje skicami života ve městě: je tu pár tančící vedle vrb u jezera Hoan Kiem a ulice, kde pouliční prodavači připravují kouřící mísy polévky pho.

„Hanoj je místem, které musí kolovat ve Vaší krvi,“ říká Hien zamyšleně a sedí přitom se zkříženýma nohama mezi zbytky vonných tyčinek a štětci poházenými po podlaze ateliéru.  „Kdybych nežil v tomto městě, možná bych vůbec nemaloval jako teď.“   

Sa pa: procházky  

Nad Sapou visí večerní mlha. Mraky se občas trochu otevřou a odhalí vesnici, kus hory a džungle předtím, než je opět ukryjí, podobně jako zasouvající se jevištní kulisy. Postupně se mraky zvednou a vynoří se pohoří Hoang Lien. Je na ně mimořádně krásný pohled – pohoří jižní Asie, jak si ho vybavíme z obrázkových knížek v dětství nebo z válečných filmů. Kopce jsou hustě porostlé bujnou zelení až k vrcholkům a pod nimi se po svazích dolů táhnou rýžové terasy, úhledné jako papírové skládačky origami.

Sapa je městem, kde se zdá, že počasí funguje způsobem nahodilého střídání: mění se náhle od  jasného slunečního svitu, přes hustou mlhu, prudký déšť, občas i sněhový poprašek až po opět jasné slunce - to vše často pouze v rozmezí několika minut. Sapa byla kdysi založená francouzskými kolonisty Vietnamu jako stanice na kopci a nyní slouží jako počátek stezky pro pěší turisty, kteří chtějí při túře v horách zakusit zdejší meteorologickou loterii na vlastní kůži.

„V jednom dni tu prožijeme všechny čtyři roční období,“ vysvětluje průvodce a přešlapuje na okraji rýžového políčka, zatímco se blíží dešťový mrak. „Neexistuje žádný způsob, jak počasí předvídat – jedině musíte mít štěstí.“  

Když procházíme vesnicí, průvodce nám ukazuje bambusový zavlažovací systém, který posílá pramínky vody dolů po svazích a do drtičů na rýži, které se houpou v proudu.  „Zdejší přísloví říká: plyneme s vodou. To znamená, že si příliš neděláme starosti a věci bereme s klidem.“   

Hoi An: jídlo   

Hoi An je malé město, kde si rádi dají velkou snídani. Jak nabere na obzoru úsvit na síle, malá armáda kuchařů se vydá do práce na ulici Thai Phien: rozpalují plynové vařiče a na chodnících rozkládají plastový nábytek. Brzy se město probudí do sladké kaše, káva pošle do rozespalých hlav kofeinový blesk, steaky začnou prskat a vývary s kurkumou, chilli a zázvorem bublat. Ve Vietnamu představuje pouliční jídlo vážnou záležitost: jediné jídlo připravuje ten samý kuchař den za dnem, zdokonaluje ho a piluje při své celoživotní praxi.  

„Jídlo v Hanoji souvisí s principy jin a jang,“ vysvětluje kuchařka, která pečlivě zkoumá zeleninu na ranním trhu. „Zde o to dosáhnout rovnováhy mezi horkým a studeným, sladkým a kyselým, slaným a kořeněným.“  V souladu s touto filozofií vynikají jídla v Hoi An v kontrastních chutích a zahrávají si s nimi od jemných až po nečekané. Ostrost rybí omáčky se mísí s jemností a nuancemi čerstvých bylinek, chladivá citronová tráva zase ustupuje náhlé ostrosti, když kousnete do červené chilli papričky.

Delta Mekongu: život na řece   

V deltě Mekongu hustě prší, déšť zaplavuje stezky, víří ve stokách a mění barvu bláta v řece z béžové na kávově hnědou. Složitá síť řek, přítoků a kanálů prochází všemi směry nížinami jižního Vietnamu a pak se vlévá mohutným zívajícím ústím do Jihočínského moře. Po celá staletí tu život plyne, stoupá a opadává v harmonii s tokem Mekongu, který komunitám žijícím kolem něj slouží jako prádelna, koupelna, záchod, myčka na nádobí, spíž, společenský klub, silnice a pracoviště v jednom.  

„Když žijete na říčním ostrůvku s dvaceti dalšími lidmi, musíte se naučit, jak s každým vyjít,“ vysvětluje průvodkyně a kyne cizincům, aby se schovali do jejího bungalovu stojícího vedle kanálu Cai Chanh. „To je také důvod, proč jsou lidé z okolí Mekongu tak přátelští.“

Další místní obyvatelka, 77letá pamětnice, která přičítá svůj věk tomu, že se celý život vyhýbá doktorům, smutně vzpomíná na starou deltu. V těch dobách pocházelo jediné umělé světlo z lampiček na arašídový olej postavených na břehu řeky, dávno předtím, než byly do vesnic zavedeny silnice. Doba se změnila, život lidí se však stále instinktivně soustřeďuje kolem vody. Břehy řeky tu nyní lemují obchody se smíšeným zbožím, kavárny, tělocvična, kulečníkový klub a dílna kováře. Také plovoucí trhy se stále konají každé ráno v nedalekém Cai Rang, s vrzajícími říčními nákladními čluny z celé delty, které do sebe narážejí přitom, jak z nich lidé vykládají náklad vodních melounů, ananasů a tuřínu.