Velikonoční ostrov: festival Tapati Rapa Nui

Velikonoční ostrov, maličký bod v Tichém oceánu, je známý po celém světě především díky svým kamenným sochám. Právě ony mohou být hlavním důvodem, který Vás přiláká na zdejší každoroční Tapati Rapa Nui, živý festival oslavující polynéskou kulturu na ostrově.

Pravidla pro hry Haka Pei, nejočekávanější událost při každoročním festivalu Tapati Rapa Nui, jsou jednoduchá: účastníci oblečení pouze v bederní roušce se postaví na vrchol 300 m vysoké sopky, drží se dvou kmenů banánovníků svázaných k sobě provazem, a pak se spustí nohama napřed z kopce, přičemž dosahují rychlosti asi 80 km/h; nakonec se se smykem zastaví před ječícím davem.

Během příprav diváci rozprostírají piknikové deky a chladicí boxy na každý stinný kousek, který najdou, aby se připravili na samotnou zábavu. Stejně tak se blíží i tradiční hostina, kdy organizátoři festivalu pečou ryby pro 1 500 návštěvníků, přičemž se vytváří provizorní komunita: v besídce hraje kapela s harmonikami, rodiny prodávají taštičky empanada, pivo Corona a limonádu Sprite z kufru svého jeepu, zatímco děti pouštějí polynéskou pop music z přenosných přehrávačů.   

Zábava a hry pak pokračují u paty vrcholu Maunga Pui. Účastníci se trefují dlouhými oštěpy do vzdáleného sloupku, kdy je každý zásah vítán divokým bubnováním, tancem a výkřiky davu. Mimo hlavní zmatek a ruch se proti zářivě modrému nebi tyčí zelený stan: muži a ženy sem vcházejí a odcházejí s nářadím nebo s kusem melounu.   

Zázrak, že je zde místní populace, která může oslavovat, je patrný z vrcholku sopky Maunga Pui, odkud spatříte, jak se ostrov rozprostírá do stran. Až nereálně zelené kopce se vlní ke skalnatému pobřeží – a dál už není nic, jen nekonečný oceán a linie horizontu; dalších 1 930 km nenajdete žádnou další zemi. Velikonoční ostrov je teritoriem Chile, které leží 3 700 km východně odtud. Jak došlo k osídlení tohoto maličkého kousku země v jižním Pacifiku, to je stále předmětem debat, nejrozšířenější teorií však je, že polynéští mořeplavci sem dopluli ze západu kolem roku 400 n.l., možná z nejbližší souše, což jsou Pitcairnovy ostrovy. Byly to zkušení námořníci, kteří určovali kurs podle hvězd, oceánu a mraků, a to v době, kdy bohabojní Evropané stále věřili, že Země je plochá a že by z ní mohli spadnout, kdyby dopluli příliš daleko.

Pozůstatky přítomnost dávných Polynésanů je možné nalézt po celém ostrově, a to od kamenných věží, jež kdysi sloužili kněžím k mapování hvězd, až po prastaré pověry, které přežívají v místní psyché. Nejpevnějším důkazem jsou však sochy moai, které na tento odlehlý ostrov ročně přitáhnou kolem 85 000 turistů. Kamenné hlavy s výrazným obočím a zamračeným výrazem jsou známy lidem po celém světě, přestože jen málokdo z nich dokáže najít Velikonoční ostrovy na mapě.

V jednom období dokonce vzbuzovaly větší zájem v zámoří než doma. S příchodem katolického křesťanství v 19. století duchovní význam moai opadal, takže je místní lidé bez problémů prodávali zájemcům, jako byli proplouvající velrybáři, objevitelé či turisté. Také v Britském muzeu v Londýně se jedna kamenná hlava nachází: je to Hoa Hakananai, kterou získalo britské námořnictvo při mapovací plavbě roku 1868. Hakananai předtím stála v posvátné vesnici Orongo.

Mnohé z 887 soch moai na ostrově byly vytesány z měkkého kamene z lomu Rano Raraku východně od Oronga. Ten je dnes jakými hřbitovem soch moai, kde kamenné hlavy trčí ze země v podivných úhlech a svalená těla soch jsou zpřeházená na travnatých svazích. Nejvyšší z nich se tyčí do výše něco přes 20 m. Kromě toho se ze zdánlivě netknuté skalní stěny tu a tam vynořuje kamenný nos či obočí, což je důkaz o práci, která zde probíhá už od 14. století. Přestože v Rano Raraku bývá praxí nechat sochy, kde jsou, jiná místa byla rekonstruována do přibližné podoby jejich dřívější slávy. Ve větrné zátoce ve stínu lomu tvoří kamenná terasa (ahu) podklad pro 15 soch moai, které byly znovu postaveny v 90. letech. Tak jako jinde, také sochy moai v Tongariki jsou viditelnou demonstrací moci každého kmene a reprezentují ducha, a možná i fyzickou podobu, jeho předků.

V měkkém večerním světle září stezka vedoucí zpět na místo oranžovým světlem, a to díky prachu zvířenému procházejícími kravami. Stíny se plíží ze svahů kopců, až zahalí drobné usedlosti a řady eukalyptů do temnoty, jak se stále více blíží k oceánu. Sochy moai dál tiše stojí a pozorují nebe - stejně jako po celá staletí.