Jak podniknout soukromé safari v Zambii

Vydávám se na samostatné safari pod vysoké nebe Zambie, kde se budu potulovat mezi velkými divokými zvířaty ve dne, tábořit pod hvězdami v noci, a až skončí silnice, pouštět se dál na kanoi.

Zambijský silniční zákon pamatuje i na zvířata. Dává rady, jako je „nevozte zvířata na střeše vozidla“, „pokud máte v autě zvíře, zajistěte, aby Vás nerušilo při řízení“ a nejdůležitější „buďte opatrní v blízkosti velkých divokých zvířat, která mohou napadnout Vaše vozidlo, způsobit škodu a ohrozit Váš život.“

Existují zde nebezpečí, jako jsou opice páčící stěrače, nosorožec vrážející roh do kapoty auta nebo slon, který obrátí minibus na bok. I na to byste se měli připravit, pokud se tak jako já s kolegou fotografem vydáte na trasu dlouhou 1 288 km přes Zambii, přičemž budete sami řídit bez dohledu mezi divokými zvířaty v africké buši.

„Důležité je respektovat všechna zvířata,“ říká zástupce půjčovny terénních vozidel 4x4 Safari Drive, když mi předává klíčky od Land Cruiseru na parkovišti na letišti v Lusace. „Zvířata zde byla dávno před námi. Pamatujte na to, že v divočině se může stát cokoli.“

Zatímco většina návštěvníků safari cestuje ve společnosti zkušeného průvodce, který je stále při ruce, kdyby nastaly komplikace, při samostatném safari si budete sami dělat řidiče, průvodce, navigátora, kuchaře, zdravotníka i technika.

Někteří lidé říkají, že když budete sami řídit, zvýrazní se tím to nejlepší ze safari, a to závratný pocit, že jste zcela sami v divočině, vzrušující a děsivá blízkost věcí, které by Vás teoreticky mohly ihned rozpárat, rozšlapat či otrávit. Existuje jen málo lepších míst pro podobné dobrodružství, než je Zambie, s nejřidčeji osídlenými úseky země v Africe, s odlehlými lesy a travnatými pastvinami protnutými mohutnými řekami a přímými silnicemi táhnoucími se až k obzoru.

Velká východní silnice

Po jedné takové silnici se vydáváme – je to Velká východní silnice (Great East Road) vedoucí do divočiny Národního parku jižní Luangwa. Brzy chaotické dopravní zácpy v metropoli Lusace necháváme za sebou. V silnici se objeví výmoly a díry, které jsou tak velké, že rozhoupou celé auto, volně ležící předměty vyhodí do vzduchu a okamžitě rozbijí všechna vejce uložená ve vestavěné chladničce. Dírám je tím obtížnější se vyhnout, když jste upoutáni okolní mimořádné krásnou krajinou. Nejprve se na všech stranách zvedají nízké zalesněné kopce, které jsou stále vyšší, jak silnice objíždí hranici s Mozambikem, než přejdou do nekonečných zelených plání na okraji údolí Luangwy. Děti vracející se ze školy se šourají po okraji silnice do vesnic, kde se kouř z ohňů točí nad doškovými střechami.  

V tržním městě Chipata prodávají místní lidé arašídy projíždějícím přímo okénkem do auta. Většinou jsme na silnici sami. Občas se kolem prožene nákladní auto z Malawi, Konga nebo Zimbabwe, kdy si řidiči evidentně nejsou jistí, jestli se v Zambii jezdí vpravo či vlevo, takže většina volí kompromis, jedou prostředkem a stále troubí.  

Noc nastává rychle a brzy světlomety v šeru ozařují spící vesnice. Do záře paprsků vlétne sova. Ještě bude potřeba mnoho hodin, než dojedeme k bráně národního parku, a než asfalt ustoupí rezavohnědé hlíně.

Jižní Luangwa

Jako každá jiná silnice i cesty v buši v Národním parku jižní Luangwa mají svá specifická pravidla. Například „jemně povolte spojku, když se blížíte k levhartovi spícímu na kmeni“; „když se budete snažit otočit vozidlo v těsném prostoru na břehu řeky, zkontrolujte ve zpětném zrcátku, jestli se neblíží hroši“, a především, „buďte ohleduplní ke všem ostatním uživatelům silnice“.

Brzy poté, co jsme přijeli do parku, jsem musel nouzově zastavit, protože do silnice vstoupil mladý slon. Bylo jasné, že on je pánem silnice, vztekle troubil na náš Land Cruiser i na vše ostatní, co by ho mohlo ohrozit. V rozumné vzdálenosti nás následoval průvod žiraf s hlavami mírně se kývajícími nad linií stromů.

Často se říká, že safari výpravy jsou jedno velké drama, a si pokud navíc sami budete dělat řidiče, brzy si uvědomíte, že pokud nejste přímo jeho hlavní postavou, určitě jste alespoň komparzista. Při natahování se pro sendvič jsem náhodou narazil do klaksonu a poslal vyděšený hlouček mnohatunových hrochů do laguny.  

Abyste našli cestu, je potřeba se v jižní Luangwa vyznat, protože to je labyrint zelené změti a vedlejších slepých ramen porostlých lekníny. To znamená, že i samostatným řidičům se občas doporučuje zaparkovat vozidlo v chatě a obstarat si služby průvodce, jako je Yona Banda. Je to místní, který si vybrousil neuvěřitelně přesnou schopnost zpozorovat zvířata v širokém prostoru od doby, kdy byl předsedou přírodovědeckého klubu na střední škole. Když řídí Yona, brzy objevíme stádo více jak 40 slonů přecházejících řeku Luangwa s choboty vztyčenými jako s periskopy, zatímco se brodí proudem.

„Když se podíváte do očí slonovi, uvidíte, že myslí tak jako my,“ říká Yona zkoumající stádo dalekohledem. „Také truchlí jako my. Viděl jsem slony, kteří se vraceli na místo, kde padli jejich druzi, jen aby podrželi v chobotu jejich kosti.“

Brzy objeví skupinu 14 lvů včetně mláďat, kteří všichni soustředěně pozorují ze břehu, jak jeden ze smečky plave přes vodu a za ním následují tři krokodýli. Ohromeni nouzí svého druha si zřejmě nevšimli našeho vozidla, které přijelo tak blízko, že se jejich vousy téměř mohly dotýkat dveří.

Jsme jediní návštěvníci tábora v buši a přijíždíme do něj právě ve chvíli, kdy zapadající slunce mizí za baldachýnem sykamor a tamarindových stromů. Postavíme střešní stany na našem Land Cruiseru (vybavené i matracemi a měkkými polštáři) a setřeseme 805 km prachu z vnější plachty. Hrdličky damarské cukrují nahoře v ebenových stromech a chomáče divoké bavlny se vznášejí ve večerním vzduchu. Nasekáme dříví, opečeme párky, připijeme si pivem a posloucháme vyprávění příběhů.

Každý den na safari přináší hrstku příběhů vyprávěných u ohně (zde platí nevyslovené pravidlo, že prvek nebezpečí se pro zvýšení vypravěčského efektu může přehánět přibližně o 30 %). Poslední uhlíky vyhasnou a je čas vyšplhat po žebříku na své lůžko na střeše auta. V tu chvíli v temnotě získávají příběhy, kterým jsme se smáli v teplé záři ohně, nový a zlověstný význam.

Pevná tkanina s teflonovým povrchem odpuzuje déšť, plískanice i sníh, také pevně drží v zuřícím větru.  Ale její specifikace pro celoroční venkovní použití se už nevztahuje na odolnost vůči ostrým drápům velkých kočkovitých šelem. Když ležíte ve stanu, brzy si uvědomíte, že Vás dělí pouhých pár milimetrů tkaniny od zvířat, které jste předtím spatřili venku. Takže všichni ti sloni, lvi a krokodýli, které jste zahlédli, mohou být jen pár centimetrů od Vás… Lidskému oku trvá asi 45 minut, než dosáhne maximální citlivosti vidění ve tmě. Když vystrčím hlavu ze stanu do inkoustové temnoty, asi za 10 minut zahlédnu netopýry poletující na nezastíněném kusu oblohy kolem pásu Orionu, a za dalších 15 minut postřehnu paviány pohybující se ve vysokých větvích nedalekých fíkovníků. Ale ve srovnání s většinou savců postrádá noční vidění člověka mnoho potřebného. Za 9 hodin vylézám ze stanu do šikmých ranních paprsků, zívám, sahám pro zubní kartáček – a vidím stopy levharta, který přešel koleje vyjeté Land Cruiserem…

Dolní Zambezi

I přes schopnosti jízdy v terénu, které má Land Cruiser, jsou některé zambijské silnice v buši terénním vozidlem 4x4 neprůjezdné. Jsou to přítoky a písečné laguny v Národním parku dolní Zambezi: průchozí trasy pro hrochy, krokodýly a slony, a po určitou část roku také pro Anthony Eltona a Tavengwa Kangwary.

Anthony a Tavengwa byli prvními, kdo před třemi desetiletími podnikli výpravu na kanoi po Zambezi, a dnes provádění klienty při vícedenních výletech na kanoi po vedlejších ramenech řeky. Při nich se ve dne tiše plíží kolem hloučků hrochů a v noci táboří na neobydlených říčních ostrůvcích.

Ale ani tyto výlety se neobejdou bez určitých nehod. Kdysi dávno na jednom výletě se Anthony ráno probudil a hleděl na břicho slona. Na jiném výletě zase předstíral spánek, zatímco celá smečka lvů se na něj vymočila, pěkně jeden po druhém, čímž si značili své teritorium.

„Někteří lidé v Zambii si myslí, že safari na kanoích je nebezpečné,“ říká Tavengwa skládající stany a zásoby do kanoí, „já je přitom podnikám už 21 let a stále mám všechny končetiny.“

Necháváme se unášet proudem při jeho pomalém toku směrem k Indickému oceánu, posloucháme šplouchání pádel a křik orla jasnohlasého v korunách stromů. Zambezi mění svůj charakter na každém kilometru. Nejprve je široká a klidná jako Temže, s akáciemi na hranici mezi vodou a nebem. Pak se promění ve změť kanálů s krokodýly rozvalujícími se na písčitých březích a skupinkami hrochů překážejícími v plavbě a ukazujícími své kly.

Brzy Tavengwa postřehne stádo koupajících se slonů výše po proudu. Pádlujeme proti proudu, až máme záhyby kovově šedé kůže jen pár metrů od sebe. Nic jiného Vám natolik nevybaví dětský pocit nepatrnosti, než když pozorujete z kanoe stádo slonů: Vaše tělo má výšku pouze půl metru až metr nad vodou a zíráte nahoru do lesa nohou... Mezi slony jsou mladí stříkající po sobě vodou i matka rodu, stará snad 50 let, která si těžkopádně drbe hřbet o akácii.  

Během těch 50 let jejího života poklesl počet slonů v celé Africe o dvě třetiny, kdy je zlikvidovala epidemie pytlačení. Sloní populace u dolní Zambezi je zdravá, ale nežije příliš daleko od míst, kde pytláci otrávili napajedla kyanidem: to je jed, který dokáže zastavit i srdce o velikosti motoru auta.

Proud nás odnáší z dohledu a doslechu vzdáleného troubení nesoucího se po proudu. V takových chvílích je safari zážitek cennější a hlubší, než pohled na pyramidy staré několik tisíciletí nebo na exponáty staré pár staletí v muzeích. Protože divoká zvířata v zambijské divočině jsou mistrovská díla evoluce a přírody a vyvíjela se stovky milionů let. Přitom však žijí, dýchají, potulují se po silnicích vedoucích africkou buší – a třeba drbou si záda o akáciový strom.