Vulkanický park v Japonsku - Jigoku-Dani (Pekelné údolí)

Ostrov Hokkaido je proslulý pivem z města Sapporo a lyžováním v letovisku Niseko, kromě toho je však také domovem bublajícího a žhnoucího Pekelného údolí, kde naleznete nejstarší lázně onsen v této zemi.

Nejsevernější ostrov Japonska je známý také všudypřítomnými mořskými ježky a hovězím masem.

Méně známé je však zdejší sírové bublající Pekelné údolí (Jigoku-Dani), 24akrový geotermální kráter, který vznikl při erupci (dnes neaktivní) sopky Kuttara přes asi 20 000 lety. Nachází se v Národním parku Shikotsu-Toya, kde se vroucí lávové díry a černé sírové kaldery tiše ukrývají pod silnou sněhovou pokrývkou, takže na mnohé lidi může působit jako vize pekla.

Avšak Jigoku-Dani ležící 112 km jižně od Sappory je pro řadu lidí také rájem. Je to místo, kde se nacházejí desítky lázní onsen s přírodní horkou vodou, které mají podobu prostých teplých pramenů zahalených párou, do kterých návštěvníci mohou namočit své prochladlé nohy, ale i moderních čedičových van, kde můžete meditovat a pozorovat přitom sníh snášející se na bonsaje.

Nesmíme si je však splést se známějšími prameny v Jigokudani na hlavním japonském ostrově Honšú, ve kterých se koupou makakové červenolící (tzv. „sněžné opice“) -  Jigoku-Dani na ostrově Hokkaido je něco úplně jiného. Na rozdíl od tradičně tichých japonských lázní onsen, kde můžete pozorovat poklidné scény s kvetoucími sakurami či šarlatovými javory, mají lázně v Jigoku-Dani drsné „pravěké“ pozadí s bublajícími prameny, gejzíry a jeskyněmi plnými páry. Ceněné jsou především pro svoji mnohostrannost. V lázeňském městě Noboribetsu v Jigoku-Dani naleznete 9 různých druhů termální vody, včetně kyselé železité, zásadité, slané, obsahující radium a melanteritových pramenů. Některé z nich jsou dokonce předepisovány lékaři na léčení různých zdravotních potíží, jako je bronchitida, neuralgie či ekzémy.

Ubytování v této oblasti najdete přes portál hotelscombined.cz nebo booking.com 

Jigoku-Dani jsem navštívil na samém konci února po pár dnech strávených lyžováním v Niseku vzdáleném 90 km odtud. Noboribetsu se nabízelo jako rozumná zastávka, a to kvůli jeho blízkosti parku s průduchy a s horkými gejzíry a protože jsem po lyžování velmi potřeboval relaxaci v teplé vodě. První věc, kterou jsem při vstupu do Noboribetsu uviděl, byl 18 m vysoký silniční démon (yukijin), který panoval přístupové silnicí se zlobným pohledem ve tváři. Měl ostré tesáky, rohy a špičatou tyč s hroty namířenou na přijíždějící řidiče.  

Tato socha je míněna jako „démon na uvítání“, místní lidé však zároveň věří, že yukijin chrání horké prameny, zastrašuje zlé duchy a modlí se za dobrý osud lidí. Vždy v červnu se místní muži oblečou jako yukijin, odpalují ohňostroje a tančí při japonských bubnech taiko při Svátku démona a ohňostrojů v Noboribetsu.  

Celkem 9 různých soch démona je rozmístěno po městě, většina z nich jsou však nově vyrobené atrakce pro turisty. Oproti tomu yukijin v městském šintoistickém chrámu Enma Do nalezl svůj oltář na vrcholu schodiště zahaleného stromy a pochází z japonského období Edo (1603-1868 n. l.). Podle šintoistické víry stojí Král pekel Enma u vchodu do pekla a určuje, kterou ze šesti cest se zemřelý člověk vydá. Někteří míří doprava do pekla nebo se znovu narodí do světa válek, zatímco jiní se reinkarnují ve zvířata nebo jdou do nebe.

Sklon této oblasti k temnotě je příhodný, když zvážíme historii ostrova. Přestože bylo Hokkaido osídleno původními obyvateli Ainu už kolem roku 18 000 př.n.l. v pozdní době kamenné, ostrov nebyl rozvinutý až do konce 19. století ve snaze japonské vlády zabránit Rusům v expanzi za Vladivostok vzdálený pouhých 725 km přes Japonské (Východní) moře. Četné horké prameny v Noboribetsu byly využívány na léčení zraněných vojáků z rusko-japonské války v letech 1904-05, výsledkem čehož si architektura města udržuje temný charakter tzv. brutalismu, kdy mnohé studené betonové nemocnice byly proměněny v centra lázní onsen.

Takovým zařízením byl i hotel Park Hotel Miyabitei, ve kterém jsem se ubytoval. Jako mnoho jiných ubytovacích zařízení ve městě je zaměřen na čínské „balíčkové“ autobusové zájezdy, které se v zimě hromadně sjíždějí do Noboribetsu. Hotel představuje rozmarnou atmosféru 70. let, na kterou jinak těžko narazíte v dnešních přemodernizovaných megaletoviscích. Dveře výtahů zde byly pomalovány slylizovaným mraky a duhami a stěny vyzdobeny motivy ptáků, zatímco bufet byl plný přetékajících mís s kraby a lososovým sashimi; dokonce se zde nacházel stroj na točenou zmrzlinu. Takže i když se mohlo jednat o peklo určené pro „balíčkovou“ turistiku, mělo také své výhody.

Ještě důležitější však bylo, že zdejší lázně onsen byly dobře udržovaným a tichým místem, kde jste mohli před večeří relaxovat ve vodě. Povinné a přísně vyžadované je pečlivé osprchování, stejně tak jako nahota v koupeli. Takže jsem se umyl ve velké sprchové místnosti a pak jsem opatrně vstoupil do jedné z 6 relaxačních van, z nichž 5 se nachází uvnitř a 1 venku. Stejně jako u všech lázní onsen je i zde vstupné zahrnuto v ceně ubytování v hotelu; onsen pro muže a pro ženy je zcela oddělený. Přírodní voda je silně sirnatá a poměrně páchne, ale už po 20 minutách namáčení byla moje pokožka extra měkká a jemná.

Po několika dnech mě začaly davy z autobusových zájezdů unavovat, tak jsem se přesunul do odlehlého a elegantního hotelu Horo Horo Sanso ve vesnici Date asi 40 km severně od Noboribetsu. Cesta sem procházela hornatou krajinou pokrytou sněhem a s tekoucím potokem, kde mezi kónickými horami a vzdálenými vrcholky pronikaly spirály kouře podobné městským komínům. Hotelové pokoje vybavené rohožemi tatami byly útulné a tradiční a zdejší oslnivý moderní onsen nabízel desítky stylově zařízených koupelí uvnitř s okny s výhledem na sněhem pokrytý bambus a bonsaje venku. Zamířil jsem do jedné z venkovních čedičových van, sníh jemně padal na moji hlavu, zatímco jsem pobýval v termální vodě, co nejdéle to půjde. Až moje pokožka dostatečně zrůžověla, navlékl jsem si bavlněné roucho  yukata a vydal se na večeři do hotelové restaurace. Bufet byl naložený vynikajícím sashimi z tuňáka, mramorovaným hovězím z Hokkaida a horkým domácím pokrmem nabe.

Až Vás relaxování ve vodě přestane bavit, další důležitou aktivitou v Noboribetsu jsou procházky po 8 km dlouhé síti dřevěných chodníků a stezek, které se vinou kolem různých horkých průduchů, termálních jezer, horkých bažin, gejzírů a jeskyní plných páry, kterými je údolí Jigoku-Dani prošpikováno.

Hlavní stezka nabízí pozoruhodné výhledy na spáleně působící kopce s rezavými skvrnami a na vzdálené hory s vrcholy pokrytými sněhem s vyhlídkami na horu Kuttara. Další stezky vedou kolem aktivní sopky Hiyori, jezera Oyunuma, rybníka Oko no Yu se škodlivou černou sírovou vodu o teplotě 85 °C a kolem vroucího gejzíru, který představuje středobod scénické stezky Tessen Ike.

Vydal jsem se dolů to tiché vedlejší stezce, která vede podél párou zahaleného potoka Oyunumagawa o teplotě 45 °C a po 15 minutách chůze jsem se dostal k „přírodní lázni pro nohy Oyunumagawa“, což je původní úsek potoka mírně chlazený sněhem a vzduchem. Zde jsem se posadil na zchátralý most z dřevěných klád, pohupoval nohama v horké perlivé vodě dole a hleděl na ztichlý kousek bambusového lesa prozářený sluncem. Můžete jít přímo potokem, jak jsem to udělal já, i když horké měkké bláto na jeho dně každý nesnese. Ale i bez toho jsem však při sezení na kamenech u potoka v mírném únorovém slunci nalezl svůj kousíček nebe v samém srdci Pekelného údolí.