Výprava do Mongolska za poslední šamankou

Oblast vysokého pohoří Altaj v západním Mongolsku je divoká, dramatická a úžasná země, kde jsou orli kroužící nad hlavami běžným jevem a kde se ledovcem zpustošené hory a pohoří tyčí do výšky až 4100 m. V tomto odlehlém koutu světa nedaleko hranic s Čínou, Kazachstánem a Ruskem žije animistický národ nomádů Tuvanů stále prakticky stejným způsobem života jako po celá předchozí staletí. Jejich život probíhá bez aut a horečného tempa moderní společnosti.  

V roce 2014 jsme navštívili Mongolsko a žili nějakou dobu vedle Galby, poslední žijící šamanky mongolských Tuvanů. Byli jsme mezi prvními cizinci, kteří navštívili tuto oblast, a to včetně Galbiných posvátných vodopádů a místa jejího narození u duchovního stromu nedaleko čínské hranice.    

Odhaduje se, že v Mongolsku žije už pouze asi 3000 Tuvanů.  Historicky byli známí také jako Urianchaj, etničtí turkménští Tuvani stále žijí kočovným způsobem života, kdy pasou jaky, kozy, ovce a dobytek a žijí v jurtách (ger) pokrytých plstí. Obvykle se stěhují každé 3 měsíce a hledají nové pastviny pro svůj dobytek. Život zde však nemají snadný: v zimě zde průměrné teploty pravidelně klesají pod -40°C.

Galba je považována za poslední šamanku v tomto národě a provádí rituály v místech v údolí, kde je přítomnost duchů cítit nejsilněji.     

Je potřeba jet 3 dny z Ulgii, nejodlehlejšího města v západní části Mongolska, abyste se dostali do míst, kde nomádi žijí: je to Airikh, Údolí Černé řeky. Pohoří s výškou 2100 m nad hladinou moře se táhne kolem údolí a nabízí široký výhled na pustou krajinu s jurtami nomádů.   

Šamanka žije s malou skupinkou členů své rodiny v jurtě v horní části Údolí černé řeky, jen pár kilometrů od hranic s Čínou, v nadmořské výšce přes 1800 m.

Nejezdí zde žádná veřejná doprava, takže dostat se sem znamená drsné cestování po zemi. Dřívější vojenská ruská terénní vozidla 4x4 jsou nevhodnějším prostředkem, kam můžete naložit velké množství vybavení potřebného pro cestu do této obtížně přístupné části Mongolska.

Pro nomády je jízda na koni způsobem života a v některých případech představuje jejich jediný způsob dopravy v rozlehlé otevřené krajině. Kultura Tuvanů je zakořeněna v úctě k přírodě a tito lidé věří, že každá část přírody má svého ducha, kteří společně vytvářejí tkaninu světa.

Pro Tuvany jsou šamani těmi, kdo je nejvnímavější k duchům přírodního světa. Šamani se s tímto darem často už rodí, jsou schopní hádat vůli duchů, léčit a provádět rituály potřebné pro život Tuvanů. Jsou nejváženějšími a také nejobávanějšími členy svého společenství.

Aby mohl šaman komunikovat s duchy, musí navštívit místo považované za posvátné, jako je např. vodopád v odlehlém koutě pohoří Altaj. Šamanka Galba považuje právě toto místo za jedno z nejposvátnějších, jaké zná.   

Šamanovým úkolem je komunikovat s duchy v přírodním světě a interpetovat jejich vůli; ti se ukrývají např. ve stromech, skalách a řekách. K tomu potřebuje provést rituální bubnování. Tento rituál je pokaždé velmi podobný a jedná se o prastarý způsob, který umožňuje šamanovi komunikovat s duchy, které vnímá kolem sebe.      

Nejprve šamanka rozloží kolem sebe na zem zvířecí kůže a kožešiny a místo postříká svěcenou vodou. Pak zapálí malých svazek smrkových větviček a tiše přitom zpívá. Až plameny uhasnou, položí kouřící klacíky na zem hned vedle kožešin a několik minut tluče do tradičního bubnu, přičemž ve stavu transu stále zpívá.    

Cesta z Údolí Černé řeky na místo, kde se Galba narodila, prochází zeleným Hadím údolím a pak dosáhne hranice 2000 m nadmořské výšky u jezera Khoton na samé hranici s čínskou provincií Sin-ťiang.

V Hadím údolí stojí osamocená kamenná socha uprostřed travnaté pláně jako památník tureckého válečníka, jenž zde byl pohřben před více jak 2000 lety.      

Kousek odtud šamanka vnímá přítomnost přírodních duchů v 3000 let staré pohřební mohyle a po dobu více jak 2 hodin s nimi tiše komunikuje.  

Bohužel pouze pár dní po našem odjezdu jsme se dozvěděli, že Galba, poslední šamanka Tuvanů, zemřela.