Sto let Švýcarského národního parku

Zmocnila se mě vlna radosti. Ne však kvůli úžasnému pohledu na ranní slunce klouzající dolů po horských svazích, ale protože jsem na louce poseté květinami, vysoko nad údolím Stabelchod, našla plesnivec alpský. Je to křehký hebký bílý květ, kvůli kterému dříve venkované riskovali svůj život či zdraví, aby jej získali pro svoji lásku. Už mnoho let jezdím na túry do Alp, ale tohle je poprvé, kdy jsem jej uviděla růst ve volné přírodě, a ještě v hojném počtu.     

Celý Švýcarský národní park (nationalpark.ch) má mnoho prvenství. Je to první park, který byl v Alpách zřízen už 1. srpna 1914, a i o sto let později zůstává věrný svým původním zásadám ochrany přírody.

„Jen málo se toho změnilo za uplynulé století a doufáme, že totéž budeme moct říct za dalších sto let" říká mluvčí parku Hans Lozza. „Máme tři cíle: chránit, objevovat a informovat. Od doby založení parku zde nebyl pokácen žádný strom, žádná louka nebyla posečena ani zde nebyla ulovena žádná zvířata. Takhle vypadá příroda, kterou jsme nechali působení jejích vlastních mechanismů."  

Park působí drsně a krásně, obzvlášť v létě při ranním svítání, kdy se mraky protrhají, světlo jemně proniká korunami modřínů a borovic a ozáří pěšinku pod Vašima nohama. Náš průvodce provádí skupiny turistů parkem už po celých 8 let. Ptám se ho, co ho zde drží.

„Každá stezka je jiná. Každé roční období má své vlastní kouzlo," odpovídá. Pak začne chválit úžasnou přírodu na jaře, kdy se park probudí z dlouhého zimního spánku, záplavu květů v létě, jelení představení na konci září a zlaté modřínové lesy v říjnu.

„Je to taková menší Kanada: čisté nedotčené lesy, hory a jezera nenarušená činností lidí" sděluje mi se známkou pýchy v hlase.    

„Nesmíte zde tábořit ani zanechávat stopy, nesmíte zde nic sbírat nebo rozdělávat oheň, nesmíte si sem ani vzít svého psa – ani v batohu, i když se o to někteří lidé pokouší. Pravidla jsou pravidla. Jsou sice přísně vnucená, ale právě díky nim vyniká Švýcarský národní park v oblasti ochrany životního prostředí." Nadšení našeho průvodce pro tuto rezervaci o 170 km² je nakažlivé. O chvíli později se naše skupinka shromáždí v údivu kolem stromů a podle šišek se snaží určit, jestli se jedná o švýcarskou jedli nebo o horskou borovici, anebo si prohlíží díry od datlů velké tak, že by v nich mohla žít veverka či kuna.      

Dostáváme se na paseku Alp Stabelchod ve výšce 1958 m, kde díky průvodcovu dalekohledu mohu pozorovat v dálce se pasoucí jeleny a pár rychlonohých kamzíků. Louky jsou posety svištími děrami - ale proč neslyšíme jejich typické pronikavé pískání, která mé odrazovat blížící se nepřátele? Ptám se průvodce a on odpovídá, že od nás svišti necítí žádné nebezpečí. Jsou dostatečně chytří a vědí, že nesejdeme z vyznačené stezky. Snad aby to tito hlodavci dokázali, pár z nich vyleze ven a postaví se jako hlídka u svých nor.      

Opouštíme teritorium těchto tvorů a stezka nás vede ke křišťálově čistému rychle tekoucím potoku, kde nám průvodce ukazuje ledovcový „mlýn“ ve skále a také, jak rozlišit různé druhy kamene, které se v parku vyskytují. „V tomto údolí bylo mezi lety 1991 a 2007 vypuštěno 26 mladých v zajetí vychovaných orlosupů bradatých. Pokud budete mít opravdu velké štěstí, můžete některého z nich spatřit." S nadějí se díváme na oblohu, zatímco nám průvodce poskytuje zajímavosti o jejich chovu a vzorcích chování. "Červené zbarvení orlosupů není přirozené, " říká. "Dospělí orlosupi bradatí se koupou v jezírcích, kde je voda bohatá na oxid železitý, a jeden ze způsobů, jak odlišit samce od samice, je ten, že samice mají lépe zbarvené peří. Proč to tak je, to je záhadou. Může to být forma kamufláže, anebo aby odpuzovaly parazity."

Rozeklaný vrcholek Margunet ve výšce 2328 m se stane naším cílem. V době, kdy se dostaneme do horského sedla, jsme vyhladovělí a připravení na piknik ve švýcarském stylu: se sýrem, pikantním salámem salsiz a s čokoládou. Výhled táhnoucí se přes silně zerodované žíhané morénové vrcholky je fantastický a jen s obtížemi se od něj odtrhávám, abych se přidala ke skupince, která bude sestupovat divokým Val dal Botsch. Průvodce udržuje konverzaci, ukazuje na zajímavosti, jako jsou nepravidelnosti terénu, které vznikly, když roztály povrchové vrstvy půdy.

Když jsme pak zpátky na úrovni stromů, vytáhne průvodce z lesa svoji pokladnici s parožím. „Stáří kamzíka můžete určit podle počtu kruhů podobně jako u stromů,“ ukazuje nám.

Když po tříhodinové túře opouštím park, připadá mi, že jsem se mimo jiné stala menším expertem na alpskou geologii a přírodu. Vstupuji do teplého poledního slunce, odnáším si pouze vzpomínky a - stejně tak jako turisté po celé století přede mnou - nezanechávám za sebou v přírodě žádné stopy.      

Další z nejlepších horských stezek v Švýcarském národním parku:

Macun – vysokohorská náhorní plošina leží ve výšce 2500 m a omývá ji 23 nádherně zbarvených jezer; náročná osmihodinová túra z Lavinu do Zernezu není o nic méně výjimečná, nabízí výhledy na sněhem pokryté vrcholky Silvretty, Bernských a Ortlerských Alp, a také šanci ve vysokých polohách zahlédnout kozorožce.

Munt la Schera – čtyřhodinová túra z Buffalory přes tento vrcholek Vás provede jedinečnou stepní krajinou; pastviny u italských hranic Vám zaručují výhledy hluboko do sousedního parku Stelvio National Park; na počátku létu zde rozkvétají bramboříky všech barev.   

Val Mingèr – poslední volně žijící medvěd Švýcarska byl zastřelen právě v tomto údolí roku 1904, deset let před založením parku; dvouhodinová túra vzhůru z Pradatsche do Sur il Foss prochází kolem zvláštních zerodovaných skalních formací a můžete zde také zahlédnout kamzíky a jelení zvěř.   

Val Trupchun – tříhodinová túra z S-chanfu do Alp Trupchunu nabízí dobrý obecný přehled o parku a vede rovným terénem, je nenáročná a vhodná pro rodiny; nejzajímavější atrakcí jsou zde jeleni v říji.  

Val Cluozza– noc strávená v Chamanna Cluozza, v jediné chatě nabízející ubytování ve Švýcarském národním parku, je zážitkem o který byste neměli přijít; v tomto úžasném nedotčeném údolí je možné spatřit sviště, kamzíky, jeleny, orly skalní a dokonce kozorožce; a pokud byste chtěli něco náročnějšího, zamluvte si na následující den čtyřhodinovou túru do údolí Vallun Chafuol přes 2 545 m vysoko položené horské sedlo Murter, a dobře se dívejte, jestli neobjevíte zkameněliny korálů a dinosauří stopy!     

Jak na to:

1. První místo, které byste měli přes svojí návštěvou Švýcarského národního parku kontaktovat, je vynikající návštěvnické centrum v Zernezu (nationalpark.ch/go/en/visit/national-park-centre), kde si můžete objednat túru s průvodcem (za asi 35 CHF), koupit si praktickou mapu parku v měřítku 1:50 000 a průvodce (20 CHF).

2. Vlaky (sbb.ch/home.html) a autobusy jezdí mezi malebnými horskými vesničkami (jako je Zernez, Scuol, Lavin, Zuoz an S-chanf ) v údolí Engadinu na okrajích parku; další možností, která se nabízí v blízkosti výchozího stanoviště mnoha túr, je Hotel Il Fuorn (ilfuorn.ch).

3. Léto je nejvhodnější dobou pro túry; park se na zimu zavírá, aby si příroda mohla odpočinout.