Cognac – město živé vody

Vstupme spolu do Château de Bagnolet, honosného sídla firmy Hennessy. Číšníci v perfektních oblecích vám před noblesní večeří v bílých rukavičkách podávají aperitiv, a vy si ho s úsměvem berete. Vzápětí se ale dostaví šok - skleněným brčkem se z poháru napijeme sice skvostného koňaku, ale smíchaného s obyčejným tonicem. Není to "faux pas". Takto vstoupil královský nápoj do 21. století.

Jistý sklepmistr přirovnal takový koktejl k čistému koňaku, tak jako znásilnění k lásce. A přece i ty nejstarší a nejnoblesnější koňakové firmy toto „znásilňování“ samy propagují. V jiném sídle vám již dnes koňak dokážou bez rozpaků naservírovat dokonce i s džusem! Zkoušeli i "koňakové pivo" XO beer, naštěstí bezúspěšně, a dodnes můžete po obědě meditovat při "likérovém vínu" Pineau des Charentes, které vzniká při stabilizaci burčáku koňakem.

Hong-kong dodnes drží rekord v množství koňaku vypitého na jednoho obyvatele za rok. Ale bohužel po východoasijské ekonomické krizi se pokles prodeje pozastavil. Největšími odběrateli jsou USA, Čína, Duty Free shopy a Japonsko. Samotní Francouzi pijí raději pivo, whisky a vodku. Vždyť i Američané přestávají pít Coca-colu, která naopak chutná stále více cizincům. A mimochodem, největšími propagátory a producenty koňaku byly již od počátku cizinci - Irové Hennessy a Exshaw, Nor Larsen, ruští bratři Meukowci, Holanďané Godet a Braastad, Angličané Hardy a Hine aj.

Koňak je vlastně vínovice a chce to opravdu špatné víno, aby z něj byl výborný koňak. To je totiž jedna z teorií vzniku tohoto ušlechtilého nápoje. Podle ní Nizozemci přišli na to, že místní víno ze Saintongeu je příliš trpké, ale po destilaci přináší několikanásobný užitek. Při dlouhých plavbách se nekazí jako víno, destilát zabere menší lodní plochu a dokonce pomáhá dezinfikovat pitnou vodu skladovanou na palubě. Nestačilo by to k světové slávě, ale Cognačané měli díky řece La Charente přístup k oceánskému přístavu La Rochefort vzdálenému 80 kilometrů na západ. Proto konkurenční "armagnac" nikdy nepřekročil ve velkém hranice regionu a uzavřeného společenství odborníků a Gurmandi.

Slavný "alambic Charentais", tedy místní destilační přístroj, má už sice přibližně 700 letou historii, ale světovou slávu jeho produktů přineslo až 18. století. Tehdy bývalý pašerák Jean Martell a Richard Hennessy, irský důstojník francouzského krále, začali podnikat ve velkém. Teprve po nich přišli Courvoisier a Rémy Martin, kteří uzavírají čtveřici největších koňakových značek. Ale jsou zde i Meukow, Otard, Louis Royer, Prince Hubert de Polignac, Larsen, Grand Marnier, Delamain, Otard, Bisquit a mnohé menší značky drobných producentů. Všichni se řídí přísnými předpisy BNIC a tak si můžete být jisti, že jejich produkty jsou destilovány dva krát, zrají v dubových sudech jen z vyhrazených lesů, a to minimálně dva a půl roku jako VS (Very Superior), nebo čtyři a půl roku jako VSOP (Very Superior Old Pale), zda šest a půl roku jako XO (Extra Old). Ale v XO jsou i až 25 leté eaux-de-vie vedoucí ke kvalitě zvané "rancio charentains". Některé jsou složené až ze 40 kombinací různých ročníků.

Téměř vždy se tedy jedná o směs namíchanou podle instinktu a zkušeností hlavního mistra té které sklepa. V těch založených Hennessy v roce 1765 se ještě najde rezerva i z roku 1800. Některé firmy mají 100 - 150 let staré rezervy a například láhev starého Elipse vyjde až na 3 500 euro. Produkce koňaku chce tedy trpělivost a velké skladovací prostory. Jen u Hennessyho dozrává koňak v tisících sudů pod střechami 45 sklepů umístěných zejména u břehu řeky. Vlhkost totiž snižuje "andělskou daň" způsobenou přirozeným odpařováním. Podle typu dřeva, ze kterého se vyrábějí sudy, takto producenti přicházejí ročně o 2% -3% jejich obsahu. Kdyby to všechno ti andělé vypili, byli by koňakové sklady na věčnost ozvučené jejich bujarým zpěvem.

Všechno toto a více se dozvíte při prohlídce v sídle firmy Hennessy, a jejich koňakových sklepích na druhé straně řeky.

Spisovatel a znalec koňaku Peter Pišťanek nazval svou knihu o tomto nápoji "Živý oheň z vína". Na to kolik živého ohně se v Cognacu ročně vyprodukuje, je toto městečko ospalé jako kočka na nedělním dvoře zalitém sluncem. To zde svítí každý den na 20 000 obyvatel, kteří chodí spát se slepicemi, a i ty již před osmou odpočívají. Toto městečko je nejen ospalé, ale v polospánku i otočené zády. Nezvykle mnoho oken do ulice je zde zavřených, nebo dokonce úplně zabedněných. Místní lidé žijí sami pro sebe v čase, který jde na pomnících opačným směrem, takže na nich najdete letopočty psané 1918 - 1870. Nedaleko tohoto pomníku obětem dávných válek na Esplanade Georges Clémenceau najdete v neděli odpoledne místní chlapy, jak hrají pétanque. Je zde moc pěkný výhled na řeku, ale je zajímá víc hra.

Při procházce tichými a pustými křivolakými uličkami na vás dýchá historie. Již v 9. století je Cognac zmiňovano jako opevněné město. Dodnes se zachovala část středověkého opevnění a brána k původnímu mostu. Do 15. století se zde střídala anglická a francouzská vláda. Ale teď je městečko již jen ve francouzské moci. Narodil se zde francouzský král František I. z rodiny Valois, ale i "otec Evropy" a její první čestný občan Jean Monnet, který po 2. světové válce spolu zakládal společný evropský trh a Euratom.

Nejbližší spojení se světem je zde ze 120 kilometrů vzdáleného Bordeaux, nejdříve dálnicí a pak křivolakými okreskami. Ale vyplatí se přijít podívat i na zámky a zámečky jako Bagnolet, Otard, Château des Valois, Château de Cognac či Bourg. Městečko poznáte už podle typické patiny stěn jeho kamenných domů, kterou způsobují koňakové plísně Toru cognacensis žijící z vlhkosti a alkoholových výparů.

Víte, proč Francouzi nejsou tlustí? Jedí totiž očima. A navíc po skvostném koňakovém aperitivu (bez Tonicu!) z pravé koňakové číše si nemůžete na talíř nandat cokoli. Určitě jste zažili již ty nejokázalejším pohoštění všude po světě a také ve Francii, ale až v Cognacu pochopíte sofistikovanost francouzské kuchyně. To není jídlo, to je vernisáž rafinovaných pokrmů. Co byste například řekli na předkrm servírované na čtvercových odštěpcích břidlice? A na té břidlici jako Lego důmyslně rozložené vybírané kousky ze zabíjačky. Jako příloha k hlavnímu jídlu (podávanému v talíři, který je nevídaným křížencem mělkého a hlubokého) je bramborová kaše, ale v zavařeniny v láhvi nejstaršího typu i s pověstnou gumičkou.

Takové i jiné speciality si můžete dopřát například i v restauraci La Courtine přímo u říčky La Charente. Mimochodem, Francouzi jsou štíhlí i proto, že jsou to těžcí kuřáci. Nevynechají cigaretu ani při obědě. Dilema této vášně a nejnovějšího pohonu na kuřáky najdete i v hotelovém výtahu. Je zde popelník a k tomu nálepka - nekuřte! Asi se nebudete divit, že v hotelovém baru nemají žádné víno. Zato celý zástup koňaků od notoricky známých až po úplné rarity. Vždyť přijďte ochutnat.