Opičí turistika

Člověk musí být zcela tiše, nesmí se gorilám dívat do očí, a když se k němu přiblíží alfa samec, musí zaujmout podřízenou pozici na kolenou.Výprava za horskými gorilami je náročná nejen finančně ale i fyzicky, jelikož se jedná o túru několik hodin deštným pralesem. I přes to všechno je ale gorilí turistika tím hlavním, za čím se do Rwandy a Ugandy cestuje.

Nebýt činnosti Dian Fosseyové, autorky slavné knihy Gorily v mlze, patřily by horské gorily na seznam vyhynulých druhů. Na území národního parku Bwindi av pohoří Virunga jich žije několik posledních stovek kusů, které jsou přísně chráněny. Paradoxně hlavně proto, že "gorilí turistika" je pro Ugandu, Rwandu a Kongo ohromný byznys a vyhubení goril by znamenalo zastavení proudu dolarů, které sem od turistů tečou.

Permit, nebo-li vstupenka do oblasti, kde horské gorily žijí, vyjde na pět set až osm set dolarů, závisí to na tom, odkud se za nimi vydáte. I přesto je o gorilí turistiku obrovský zájem, který převyšuje nabídku. Počet turistů je totiž omezen, denně jen osm lidí v jedné skupině. 

Cestu za gorilami si tedy cestovatelé, kteří sem míří, rezervují již kolikrát i několik měsíců dopředu. Permit je navíc nepřenosný, vydaný na jméno a platný pouze s cestovním pasem. Mějte na paměti, že člověku rozhodně nezaručuje, že gorily opravdu uvidí!

Budíček pro ty, kteří se chystají do nitra deštného horského pralesa, je obvykle velmi včasný. Obléknout by si měli funkční prádlo, v období dešťů nepromokavé oblečení, které je i tak před mokrým prostředím pořádně neochrání, a hlavně kvalitní boty. Za gorilami do národního parku Bwindi se často vyráží z městečka Kisoro, branou do pohoří Virunga bývá Kinigi.

Průvodci turisty ještě před cestou důkladně poučí o tom, co mohou a čeho se naopak mají vyvarovat. Průvodci a strážci také velmi důkladně dohlížejí na to, aby se na cestu nevydal někdo se silným nachlazením nebo jiným onemocněním. Nejen proto, že cesta je fyzicky náročná, ale i pro dobro goril, pro které by mohla mít případná nákaza fatální následky.

Člověk se dozví i to, že se ke gorilám nesmí přiblížit na více než sedm metrů, že se hlavně vůdci samci nesmí dívat přímo do očí, že nesmí fotit s bleskem, v přítomnosti goril jíst ani pít, ani hlasitě mluvit, ani kýchat, a že na jejich pozorování má hodinu. Pokud vůbec.

Brzy ráno, ještě před skupinou turistů, vycházejí do šera deštného pralesa takzvaní stopaři. Ti mají za úkol skupinu goril najít a informovat o její poloze průvodce. Může se však stát, že gorilí skupinu neobjeví, potom se sice vrací část ceny Permity, ale ani to nevyváží obrovské zklamání.

Skupina turistů vyráží na cestu doprovázena nejen průvodci, ale i strážci se zbraněmi a nosiči, kterými jsou místní mladíci. Za několik dolarů turistům nosí batohy s fotoaparáty, ale hlavně vodu, které tu člověk vypije během několikahodinové túry až osm litrů.

Drtivá většina trasy vede horským deštným pralesem, v přítmí, kde je dusno, a kam nedopadají téměř žádné sluneční paprsky. V období dešťů se navíc často přidávají proudy vody, které rozmáčí vyšlapané chodníky a dělají z nich bahenní koupel, do kterého se nohy boří až po kotníky. O pády tu není nouze a ti, kteří se rozhodli ušetřit na nosičích, si to už po pár desítkách minut tvrdě vyčítají.

Cesta ke skupině goril může trvat hodinu, dvě, ale i pět. Závisí to na tom, kam se rozhodnete ráno vydat. Po usazení se už v průběhu dne příliš necestuje, maximálně v okruhu půl kilometru od vybraného místa.