Zanzibar a magie

Bílá kočka vystřelila zpoza hrobu a s vřískotem zmizela na hřbitově u mešity Malindi ve Stone Town. „Duchové jsou všude,“ řekl můj nový přítel Mohamed a nervózně si upravoval klobouk. „Zanzibaru vládli Portugalci, Ománci, Britové, ale naši duchové (shetani) nikdy neztratili svoji moc.“   

Ve vlhké temnotě hodinu po západu slunce mě Mohamed a jeho asistent Rama vedli změtí uliček ve Stone Town při výpravě za duchy. Ten večer jsem pozorovala západ slunce z balkonového baru v Africa House Hotelu a přitom popíjela drink nazvaný dawas, což svahilsky znamená „kouzelný lektvar“. Teď nastala doba pro skutečnou magii.

Míjeli jsme obrovský banánovník, kde se evidentně za letních večerů rádi ukrývají démoni, a obchod bylinkáře, který může očistit Vaši duši od nezvaných hostů.  Samozřejmě jsem neměla v plánu strávit svůj čas na ostrově lovem duchů. Asi 50 km od pobřeží pevninské Tanzanie leží shluk ostrovů, které tvoří zanzibarské souostroví a jsou známé především svým kořením, korálovými útesy a nádhernými rajskými plážemi. Jakmile jsem unikla z pochmurné studené evropské zimy, první dny jsem strávila na severovýchodním pobřeží v houpací síti, odkud jsem líně pozorovala místní ženy sbírající v oceánu chaluhy. V našem pestrém pensionu pojmenovaném Matemwe Beach přecházel bazén a obytné prostory přímo v písek tak jemný, že Vaše nohy do něj při každém kroku hluboko zapadly. Kousek cesty lodí od mého stanoviště se nacházel Mnemba Atoll, snad nejlepší lokalita pro hloubkové potápění na Zanzibaru, takže jsem se občas vydala mimo horký písek pozorovat ve vodě perutýny, úhoře a želvy pohybující se po podmořském útesu.

Bylo to při cestě do rybářské vesničky Kizimkazi ležící na jižním výběžku ostrova, kdy se začala odkrývat temná strana ráje. Byli jsme ubytovaní v  Unguja Lodge, sérii chat s doškovou střechou, kde opice lezly do venkovních sprch, kradly mýdlo nebo sluneční brýle a odnášely je s sebou do džungle. Z pokojů byl výhled na dramatické skalnaté pláže, které zely prázdnotou kromě pár rybářů a občasné lodi mířící za delfíny. V noci skrz dřevěné okenice pronikal křik opiček komba.

Pod nádhernými plážemi jako z cestovního katalogu se prý prohání dávní duchové labyrintem jeskyní kolem pobřeží, kde skály slouží šamanům ke komunikaci s duchy. S místním průvodcem jsem navštívila jeskyni Ngonga a potkali jsme šamana se zubatým šklebem, který mi potřásl rukou a usadil mě ve svém „úřadě“ v hliněné chýši, aby mi připravil amulet lásky. „Určitě najdete lásku,“ řekl, když mi vtiskl do rukou amulet spolu s pytlíkem lepkavého ovoce manga, „a taky si dejte mango.“

Po dřevěném žebříku mě zavedl do ústí jeskyně a vysvětloval mi, že za ním chodí ženy, aby proklely milenky svých manželů. Jeskyně je cítit vlhkým listím a kadidlem, a sukovité kořeny stromů visí z kruhového skalního otvoru ve stropě. Chodby prý pokračují dál celé kilometry a jsou plné duchů, ale ani jeskynní shetani v Kizimkazi se nemohou srovnávat s množství duchů číhajícím v uličkách Stone Townu.

Proto bylo vrcholem mojí návštěvy Zanzibaru hledání duchů na pobřežním hřbitově. Jakmile za hrobem zasyčela bílá kočka, bylo mi jasné, proč jsou 3 z 5 průvodců vyškolených na vedení této výpravy příliš vyděšení, než aby mohli pokračovat. Ve Stone Townu a pod ním se nachází 74 hřbitovů v rozsahu od pár hrobů na konci ulice až po zděné zahrady přiléhající k Palácovému muzeu, kde jsou pohřbeni zanzibarští sultáni. Portugalci měli své obchodní stanoviště ve Stone Town už v roce 1503 a ománští Arabové dokončili stavbu pevnosti v roce 1701, avšak matoucí labyrint uliček a domů z korálového kamene většinou pochází z 19. století, tj. z hlavního období rozkvětu obchodu s kořením a otroky na Zanzibaru.

Mnohé hřbitovy, jako je prostor u mešity Malindi, kde naše výprava za duchy začala, byly postaveny v době, kdy se město rozrůstalo.   

„Hřbitovy jsou příbytkem duchů“, řekl Rama. „A když se nad hroby postaví domy, duchové se musí přesunout do domů.“

To je pochopitelné. Mohamed popisoval, jak během revoluce v roce 1964, čtyři týdny poté, co získal Zanzibar nezávislost na Britech, vedl ugandský přistěhovalec a námezní dělník John Okello krvavé povstání proti bohatým a politicky mocným Arabům v zemi. Arabové a Indové byli zmasakrováni a mnoho ne-afrických obyvatel ostrova včetně posledního zanzibarského sultána Jamshida bin Abdullaha ze země uprchlo. Prašné dvory a chodby arabských domů byly opuštěny, pomstychtiví duchové však zůstali.   

Když jsme vyšli na mořský břeh, bylo úlevou spatřit bílý písek a skupinku žen sledujících fotbal, všechny v barevných místních šatech kangas s příslovími na lemech. „Cukrová třtina je nejsladší v kolínkách“, říkalo jedno z nich, což znamená, že plody těžké dřiny si užijete nejlépe.

Rama mi poradil, abych nikdy v ulicích Stone Townu nahlas o shetani nepochybovala, protože duchové rádi obtěžují nevěřící. Když jsme se pak vraceli pátky do hotelu, míjeli jsme vysoké rozpadající se zdi a vůni citronové trávy, rozhodla jsem se, že zítra pohřbím svůj amulet lásky z Kizimkazi v písku předtím, než se vydám na letiště.

„Pokud dnes v noci přijdou duchové, pamatujte na to, že jsou vyděšení stejně tak jako Vy,“ řekl mi Rama při loučení, aby mě trochu uklidnil.