Lyžařský ráj v Grónsku

Ticho – to je převažující dojem, který mám, kdykoli si vzpomenu na Grónsko. I pro někoho, jako jsem já, kdo strávil život v horách, je zarážející naprostá absence zvuku: žádné stroje, žádní lidé, dokonce ani žádná zvířata. Všudypřítomné ticho Vás odnese mimo čas a ztratíte pojem o svém vlastním významu. Ze začátku to může být trochu znepokojivé, ale pak přijmete, že čistota a rozlehlost země je důležitější než Vy, a začnete se s ní cítit v souladu.  

Profesionálně se věnuji zimním sportům, kromě toho však také fotografování a filmovým záběrům. Proto jsme spolu s francouzským režisérem Laurentem Jametem přišli s nápadem, že bychom mohli natočit film o lyžování v nedotčených částech světa, jako je Rusko, Patagonie a Grónska, přičemž bychom místo vrtulníku používali spíše nekonvenční způsoby dopravy na svahy, např. koně nebo lodě. Bohužel v roce 2013, když jsme začali filmovat Rise („Stoupání“), nebyl v Grónsku dostatek sněhu, takže jsme rozhodli, že jeho pokračování nazvané Sedna bude celé o této pozoruhodné zemi. Zdejší prostředí se však mění a ledová pokrývka ve vnitrozemí Grónska ustupuje, takže za pár desetiletí už možná nebude podobná cesta možná.

Spolu s Laurentem jsme shromáždili skupinu profesionálních jezdců ze Švýcarska plus jednoho Francouze.  K odlehlým vrcholkům uvnitř fjordu, který se táhne do vnitrozemí od grónské metropole Nuuk (s 16 500 obyvateli) na západním pobřeží, nás měl dopravit Thierry Dubois, který se úspěšně účastnil závodů jachet a v roce 2001 si postavil 19metrový dvojstěžník La Louise.  Loď se zpevněným trupem vyrobeným ze dřeva, laminátu, kevlaru plus vrstvy hliníkového plechu navíc, aby odolávala arktickému ledu, je dobře vybavená na to, aby dopravila klienty na nezkrocené svahy Grónska.    

Dorazili jsme na místo koncem dubna a ihned nastala sněhová bouře, což bylo příslibem vynikajících podmínek pro lyžování, jakmile skončí. Kolem města Nuuk obvykle nebývají tak silné sněhové srážky jako v Alpách. Napadne zde 20-30 cm, pak se zvedne vítr, který - v kombinaci s vlhkostí z moře - sníh promění v led dříve, než přijde nová bouře. Kvůli tomu jsme žili v naději, že zde nebude příliš velké nebezpečí lavin.

Po bouři navedl Thierry loď k našemu prvnímu přistání na jihozápadě ostrova Storo, přičemž cesta sem trvala téměř 24 hodin. Následující ráno jsme se dopravili na břeh na nafukovacím člunu typu RIB (Rigid Inflatable Boat), ve dvou skupinách a naložení vybavením. Kolem 8 hod. ráno jsme začali šlapat na bezejmenný vrcholek. To je případ mnoha hor v Grónsku – nejsou pojmenované, protože na ně nikdo zatím nevystoupil.

Začít náš výstup na úrovni mořské hladiny a postupovat do výšky 1105 m (místo abychom začali v mnohem vyšší nadm. výšce, jako při vysokohorských lyžařských túrách) pro nás bylo mnohem snadnější, protože jsme netrpěli nedostatkem kyslíku, který jinak cítíte ve vyšší nadm. výšce. Zato blízkost oceánu způsobovala, že jsme často šli proti větru. Nesli jsme s sebou vše, co je potřeba do vysokohorského prostředí, cepíny, mačky apod., terén však byl bez ledu. A jak jsme doufali, sníh byl perfektní a riziko lavin nízké; místo odlamujících se velkých vrstev ledu bylo opadávání sněhu tím nejhorším, co jsme mohli očekávat.    

O tři hodiny později jsme dokončili výstup. Kdykoli se dostanete na nějaký vrchol poprvé, výhled z něj představuje úžasné překvapení, avšak co na nás zde čekalo na vrcholu první den, nemělo obdoby. Spatřili jsme dvě další větve fjordu, zatímco náš plovoucí domov odtud vypadal jako maličká tečka v zátoce. Po pár minutách rozjímání jsme zahájili sestup. Není časté lyžovat a mít přitom výhled na vodu zaplňující obzor před Vámi. Dávali jsme si však pozor, abychom se příliš nenadchli, protože tím bychom riskovali úraz. V okolí přitom nebyl žádný vrtulník ani nemocnice, takže by byl problém, kdybychom potřebovali se odtud rychle dostat. Proto jsme lyžovali pouze na 60-70 % své kapacity, bez strmých srázů větších než 5 m, a vyhýbali se komplexnějším liniím a zónám, kde se nesmí spadnout. I přesto by nám sestup trval pouze 5-10 minut, kdybychom opakovaně nezastavovali kvůli filmování každého jezdce.

Naše o něco pomalejší tempo nám poskytlo spoustu času, abychom mohli ocenit okolí, a při návratu do lodi, našeho útočiště na hladině oceánu, jsme se cítili povzbuzení tím, co jsme zažili. Teploty v Grónsku v dubnu a květnu bývají podobné teplotám v Evropě v březnu, takže jsme nějakou dobu strávili sezením na palubě a pozorováním míjejícího pobřeží. V chráněném fjordu přitom bylo tak klidné moře, že jsme místo plachtění tiše jeli na motor, a když už jsme se spolehli na plachty, nepohybovali jsme se nijak rychle. Slunce zde zapadá po 22 hod., takže jsme se každý večer mohli přesunout na svoji příští lokalitu a ještě jsme měli dostatek světla, abychom ji mohli z dálky prohledat ho dalekohledem.

Za jasných nocí, když konečně zapadlo slunce, byla obloha úžasná. Všude byly hvězdy. V některých nocích jsme viděli také polární záři. Nevypadala však jako obrovská záclona v modré a zelené, jak jsem ji viděl v televizi, zato se táhla jako barevná čára podobná kondenzační stopě za letadlem, ze které pak v úhlu vystřelila další čára.    

Thierry přivezl většinu zásob z Francie. Spolu s palubním důstojníkem Hayetem nám vařili jednoduchá a přitom chutná jídla, vrcholem však byl pokrm ze syrových ryb, v tomto případě plátky ceviche z tresky. Ta už nemohla být čerstvější, protože jsme ji sami před chvílí chytili. Ze zádi lodi visela celá řad háčků a my jen vytáhli rybu, kdykoli někde zabrala.   

V několika dalších dnech jsme vyšplhali na vrchol Qajuta (1250 m) a na vrchol (1150 m), který jsme pojmenovali „Podkova“, kde jsme samozřejmě také lyžovali. V Grónsku naleznete na poměrně malé ploše velmi různorodý terén. Tak můžete např. stát na hoře, strmé a rozeklané jako hory v Chamonixu, a dívat se přitom dívat na mírný kopec, který by se hodil do francouzské oblasti Vosges. Proto jsme zde sjížděli mírné sněhové plochy, ale také se nořili do strmých roklí. Kde to bylo možné, vraceli jsme se po stejné trase, po které jsme předtím vystoupili, pokud však nebylo reálné se po ní v tomto směr dostat, spoléhali jsme na své předchozí zkušenosti; to znamenalo vnímat, pozorovat a poslouchat sníh pod námi, abychom poznali, jestli (a kde) můžeme rychle vyrazit.

Samozřejmě byly také horší dny, kdy nám počasí nedovolilo se vydat do hor. V jednom z takových dnů jsme navštívili odlehlou rybářskou vesničku Kapisilitt, která leží v kryté zátoce a tvoří ji sbírka pestrobarevných domků, kde žije necelá stovka Inuitů (Eskymáků). Dorazili jsme na místo v době, když právě končila dopolední škola. Lidé byli velmi přátelští a žasli, proč jsme tady. S jazykovou bariérou jsme si poradili tak, že jsme komunikovali znakovým jazykem a doteky.    

Vnímání je zajímavá věc. Nám vesnice připadal jako místo svobody ležící mimo civilizaci a v blízkosti úžasných hor, místní však působili spíše dojmem, že je pro ně spíše vězením obklopeným sněhem, odkud není úniku. Později jsme potkali velrybáře vracející se do Nuuku - Inuité mají povoleno ulovit omezený počet velryb, protože jsou pro ně významným zdrojem výživy. Mnohým to sice může připadnout odpudivé, ale opět je to záležitost vnímání.

Odpoledne jsme se vydali přes zamrzlou pláň z Kapisilittu k úžasnému pevninskému ledovci Kangiata Nunaata Sermia 4 km odtud. Tento mohutný ledovec spojuje ledovou pokrývku Grónska s mořem a odlamují se z něj obrovské vrstvy modrého ledu, které padají do fjordu. Náš průvodce s sebou nesl pušku pro případ, že bychom narazili na zvědavého ledního medvěda. Bohužel jsme žádné medvědy neviděli a bohudík jsme na ně ani nemuseli střílet.  

Následující den svítilo slunce, tak jsme se opět vydali na moře a zamířili k severní straně pevninského ledovce Naujanguit. Přitom jsme se k překvapení všech setkali s plovoucím ledovcem. Silný vítr odnášel menší ledové bloky do fjordu, takže Thierry mezi nimi musel opatrně prokličkovat. Pak jsme uviděli jeden, který byl dostatečně velký, abychom u něj mohli zakotvit a vystoupit na něj. Měl na šířku jen pár metrů a vypadal jako maličký horský hřeben. Led měl úžasnou tmavě modrou barvu a jeho povrch byl vyleštěný, jak se kusy odlamují a ledovec se ve vodě převrací. Jakmile jsme dosáhli pevninského ledovce Naujanguit, vydali jsme se na výstup 950 m od moře až k vrcholu.

Nejnáročnější výzva přišla následující den, byl to 6hodinový výstup na horu Qingap o výšce 1616 m. Vyrazili jsme odpoledne, protože jsme chtěli být na hoře včas, abychom mohli zachytit do filmu zvláštní světlo, které provází západ slunce v Grónsku. Střídali jsme se v prorážení stezky, abychom si vzájemně ušetřili energii. Po 10 dnech v Grónsku jsme začínali být unavení, Richard se toho dne neúčastnil pro nemoc. Zbytek se rozdělil do skupinek, které pojedou v různých výškách kvůli záběrům, to vše v perfektním prachovém sněhu. Ke konci dne někteří sestoupili dolů, zatímco Phil a já jsme zamířili na vrcholek. Náš kameraman se postavil na spodním hřebenu, aby mohl zachytit, jak sjíždíme dolů.   

Když jsme stáli na vrcholu hory a pozorovali mizející sluneční světlo, byly barvy okolí naprosto neskutečné. Místo nápadného kontrastu temně modrého moře a zářivě bílého sněhu (na který jsme si stále nezvykli) proměnilo zapadající slunce svahy v zářivé růžové plochy a voda získala tmavě purpurový odstín, to vše proti oranžovému a zlatému nebi. Bylo to úžasné. Poslední trasa byla zřejmě nejděsivější z celé cesty: bylo 22,30 hod., světlo minimální, a my museli být obzvlášť opatrní. Ale už jsme dosáhli svého.

Probudili jsme se uprostřed noci, protože La Louise tančila na vodě v silném větru. Déšť nás přinutil strávit následující den uvnitř našeho plovoucího útočiště, a jakmile bouře přešla, náš čas v Grónsku vypršel. Nestěžovali jsme si však, protože Grónsko nám toho dalo mnoho.

Co je potřeba vědět

Thibaud Duchosal vede výlety do Grónska, při kterých účastníci mohou být v soukromé nebo ve smíšené skupině a mohou si zvolit heliskiing, plavbu ve člunu nebo kombinaci obojího. Ubytování je v 4hvězdičkovém hotelu v Nuuku nebo na lodi La Louise. Typický „balíček“ na 7 nocí s kombinací heliskiingu a výletů lodí a stojí od 8000 EUR vyjma letů. Další podrobnosti se dozvíte na stránkách gravity-travel.com.