Solný důl Wieliczka II.

„Je tu místo ještě pro jednoho,“ slyším a jsem tím jemně pobídnut, abych přistoupil do už tak nacpaného výtahu. Pak jsou dveře s dřením kovu sraženy k sobě a my se posunujeme nahoru asi o 5 m. To se stane ještě dvakrát, než konečně můžeme změnit směr a začít klesat do hloubky 57 m do Solného dolu Wieliczka, takže můžeme do výtahu na jiných úrovních nabrat další lidi.

Je tu horko, těsno a nepohodlno, přesně tak, jak jsem si to v dole představoval. Jsem zde proto, abych se blíže seznámil s životem horníků, kteří zde pracovali od 13. století až do roku 2007. A přestože zatím uběhlo pouze pár minut z naší 3hodinové exkurze, cítím, že bych zde dlouho nevydržel…

Vydávám se po nové Hornické trase, která začíná sestupem výtahem dolů do nejstarší šachty Regis, která vznikla na příkaz Kazimíra III. Velikého už ve 13. století. Výtah není úplně zavřený, takže můžu skrz škvíry pozorovat stěny míhající se kolem, jak klesáme rychlostí 4 m za sekundu. Když se pak dostaneme na dno, jsem poněkud dezorientovaný a vděčný našemu průvodci Dariuszovi, bývalému horníkovi, za jeho uklidňující společnost tak hluboko pod zemí.

Provádí nás matoucí sítí tunelů, které stojí na silných dřevěných trámech a mají strop jen tak vysoko, abychom do něj nenaráželi helmou. Na různých místech na stěnách a především ve spojích dřeva můžeme pozorovat květákovité usazeniny soli. Zdá se, že zde sůl prosakuje z každého póru, a je nezvykle krásná: nádherné bílé květy vyrůstající z temnoty.

Nejpozoruhodnější věcí na dolu Wieliczka je však velikost sítě jeho tunelů. Pouze 1% dolů je otevřeno návštěvníkům, a přesto zde chodíme celé hodiny, šplháme nahoru po žebřících a scházíme dolů po nesčetných schodištích. Nacházíme zde komoru za komorou, které můžeme prozkoumávat. Spatříme zbytky dopravního systému „maďarského psa“, což je obyčejný dřevěný vozík tažený po kolejnicích vytvořených v zemi, a dozvídáme se vše od toho, jak se měří hladina methanu v ovzduší, až po použití krumpáče na vykopávání soli ze zdi.  

Tahle část prohlídky se mi líbí nejvíce. Už s prvním máchnutím krumpáče rozbíjím sůl tvořící stěnu, která se částečně rozletí do vzduchu – je to velmi uspokojující pocit a připadám si jako horník-začátečník.

Pak pokračujeme dále tunely, plahočíme se v šedém pracovním oblečení a šplháme po dřevěných žebřících na další úrovně. Začíná se mi tady dole v rozsáhlém podsvětí líbit, a zřejmě je to na mě poznat, protože jsem vybrán, abych vedl při naší cestě zpátky k výtahu.  Dariusz mi podává mapu dolu a pocit dezorientace ze začátku prohlídky se ihned vrací. Tunely vedou všemi směry, tvoří okliky a zase se vracejí zpět na několika různých úrovních. Obracím proto mapu, a těsně předtím, než se dostaví panika, naštěstí dokážu identifikovat pár orientačních bodů. Vyrážím směrem, který považují za správný, a o pár minut později přicházíme k poslednímu bodu naší výpravy, kterým je moderní výtah instalovaný speciálně pro návštěvníky, a ten nás vyveze zpátky nahoru na sluneční světlo.

Dostali jsme se do hloubky 101 m, ale pod námi byly ještě další stovky metrů, nemluvě o dalších více jak 240 km tunelů, kam jsme vůbec nevkročili. Je to opravdu rozsáhlý důl a projít ho celý by trvalo opravdu dlouho. Sice jsem úspěšně usekl krumpáčem kus soli, ale jen jsem se sotva dotkl povrchu samotného dolu.