Proč jet do Egypta

Nepokoje v Egyptě spustily prudký úpadek turismu, teď už je zde však bezpečně, a pokud pojedete co nejdříve, budete mít poklady Egypta jen pro sebe.

V tuto chvíli se slunce v Egyptě příjemně teplé vznáší nad západní linií palem, mangovníků a stromů guavy. Vlny pravidelně bijí do ocelového trupu lodi, občas zavržou lana přitom, jak drží dvě masivní plachty nadouvající se čerstvou severní brízou, na břehu hýká osel a děti na mě volají, dokud jim nezamávám.

Nejsem sice duší námořník, teď se však nacházím na lodi dahabiya, což je replika plachetnice z 18. století určené pro bohaté turisty. Má individuální koupelny, wi-fi a pár dalších moderních vymožeností.

Vítr v Egyptě vane ze severu, Nil teče z jihu, takže plujeme pomalu proti proudu, a ačkoli se skláním před nevyhnutelným, část mně si přeje, abychom nikdy nemuseli zastavit u břehu.

Během oběda se asi desítka turistů včetně mě spokojeně usmívá. Loď patří nám stejným způsobem, jako nám předtím patřily pyramidy a chrámy v Karnaku: nikde nebyli žádní další turisté.

Není tajemstvím, že turisté se teď Egyptu vyhýbají, avšak netušil jsem, v jak obrovském rozsahu. Připadlo mi, že když jsem v neděli navštívil Údolí králů, bylo zde méně turistů, než kolik sem přicházelo kolem roku 1850. Důvody jsou pro někoho záhadné - a pro jiného možná pochopitelné. 

Předloňský rok byl pro Egypťany bouřlivý: pád prezidenta Mohameda Morsi a jeho vlády, divoké šíření demonstrací muslimských bratrstev a jejich násilné rozhánění státními bezpečnostními službami. 

Tyto nepokoje však nikdy nebyly zamířeny proti turistům, což je důvod, proč ministerstvo zahraničí nemělo námitky proti naší cestě do Káhiry, Luxoru a dále na jih.

Návštěvníci však mají obavy už od roku 2011, kdy musel dřívější prezident Husni Mubarak opustit svůj úřad, a od té doby se návštěvníci jen pomalu vracejí zpět do hlavního města a k Nilu.

Situaci ještě zhoršilo, když počátkem roku extremistická skupina ostřelovala autobus s korejskými turisty v Tabě na severním Sinaji. Ministerstvo zahraničí zapsalo Tabu, Dahab a Nuweibu na seznam míst nedoporučovaných k návštěvám, avšak největší letovisko Sinaje Sharm el-Sheikh na jižním výběžku poloostrova je považováno za bezpečné a je možné se sem dostat přímými lety. 

Navíc Taba je několik set kilometrů vzdálená od Káhiry a Nilu, a zdejší situace očekávání mezi armádou a muslimským bratrstvem se velmi liší od situace v turistických oblastech u Nilu.

Takže pokud se vyhýbáte Egyptu kvůli tomu, co se děje na Sinaji, je to jako byste se vyhýbali Londýnu kvůli nepokojům v Belfastu – a přesto počet turistů zůstává nízký.

Rozsah úpadku turismu byl patrný v okamžiku, když jsem nastoupil na let do Londýna s Egyptair. Při objednávání přes internet to vypadalo, že let bude plný (stejně jako před čtyřmi lety), ale letadlo bylo nakonec poloprázdné. 

Káhira je neuvěřitelně živé velkoměsto, takže bývá nemožné odhadnout počet turistů, avšak teď se k pyramidám vypravovalo jen několik minibusů s turisty, u Sfingy jsme byli sami a Tutanchamonovy galerie a zbytek Egyptského muzea jsme měli jen pro sebe.

Řada asi dvaceti obrněných vozidel parkovala před muzeem, přítomnost několika ozbrojených vojáků a sledování z policejních antonů zabalených do ostnatého drátu mi však vnucovalo otázku, jestli oni nevědí něco, co nevím já ani turistické autority.

Muzeum stojí na okraji náměstí Tahrir, dříve známého dopravními zácpami, nyní spíše protivládními demonstracemi. Náměstí však zůstalo klidné a prohlídka muzea až tajemně tichá.

V Luxoru byla situace podobná. V Údolí králů bývá klid velkou výhodou, když si chcete prohlédnout výzdobu hrobek a nebýt přitom obtěžováni davy jiných turistů, kteří si sem jen odskočili od Rudého moře.

Avšak tržby pouze od zhruba dvaceti návštěvníků, jako toto ráno, nestačí na pokrytí nákladů na osvětlení hrobek ani na zaplacení průvodů a prodejců s jejich rodinami.

Luxor je závislý na turismu, takže když vloni v létě vydaly vlády západních zemí zákaz cestování do této oblasti, mnoho hotelů prostě zavřelo, čímž klesla zaměstnanost o 1%. 

Díky snahám ministra Hishama Zaazou byl zákaz v listopadu stáhnut, davy turistů se však zatím nevrátily. 

Břeh v Luxoru je nechvalně známý pouličními prodejci a drožkaři vtírajícími se na lodi a obtěžujícími návštěvníky, kteří se vydají na procházku. Teď jsou všichni pryč, protože nemají koho obtěžovat.

Obchodníci, kteří dříve téměř znemožňovali průchod tržištěm v Luxoru, Vás už cestou nepřemlouvají. Narazil jsem zde pouze na jednoho, a ten se dal snadno odbýt.

To mě přivádí zpět k Nilu a k dalšímu dni na palubě. Egypt je stále stejně úžasný, obzvlášť tento týden, kdy neobvyklý déšť smyl mnohaletý prach z krajiny a zanechal modré nebe, zelené palmy, krémové stěny chrámů a pískovcové kopce ještě úžasnější než jindy.

Ráno jsme byli sami v hrobkách a v ruinách města. Odpoledne jsme zastavily v Edfu prohlédnout si nejzachovalejší chrámy Egypta, kde jsme neočekávali davy ani potíže.

„Děláte si legraci?“ odpověděla spolucestující, když jsem se zeptal, jestli má někdo obavy o svoji bezpečnost. „Vím, že situace pro Egypt není dobrá, ale pro nás nemůže být lepší.“ Přitom pohlédla na prázdnou řeku před sebou, kde teď plulo jen velmi málo lodí, a na volavku snášející se na trs rákosí. 

V Egyptě se toho děje mnoho, dva exprezidenti čekají na soud, většina Sinaje je ve zmatcích, očekávají se volby -  avšak zprávy pro zájemce o návštěvu jsou dobré: přímé lety do Luxoru byly obnoveny, nové archeologické objevy učiněny a v  roce 2014 se má otevírat replika Tutanchamonovy hrobky.

V Egyptě rozhodně není nouze o úžasné věci k vidění, jen nouze o lidi, kteří by je chtěli vidět.