Lofoty – ostrovy na severu Norska

Světlá šmouha za šedou hradbou mraků vypadá nejprve nezřetelně. Zatímco vítr z oceánu bičuje břeh a s vytím se prohání údolím, objeví se kousky čistého nebe a krátce odhalí mléčnou dráhu a hladký půlměsíc nahoře. Šmouha začíná zářit a zvětšovat se, rozšíří se po nebi v sérii záblesků, a pak se zhroutí k zemi v poslední křeči.

Není to tak dlouho, co lidé na Lofotách věřili, že polární záře je viditelná podoba rozzlobených bohů, kteří touží sebrat nic netušící živé a odnést je na oblohu, kde budou navěky bezcílně bloudit v temnotě. Ještě dnes, aby předešla předčasnému zmizení, zakazuje místní pověra pískat, když se záře objeví.

Na tomto odlehlém řetězci ostrovů v severním Norsku však na sebe smrt bere mnoho nečekaných podob, a pokud lidé nejsou v bezpečí na suché zemi, určitě nebudou ve větším bezpečí na neklidném moři. Pověst vypráví o  draugrovi, bezhlavém rybáři pokrytém mořskými řasami, který číhá za bouřlivých nocí, kdy jezdí po vlnách v rozbitém člunu. Prvním důkazem o jeho přítomnosti bývají jeho výkřiky ve větru; záhy na to jsou mořeplavci pak stáhnuti k mořskému dnu a už nikdy se nevrátí.  

Život rybářů je však tvrdý i bez zásahů mýtickou mořských bytostí. Průvodce Ragnar Palsson, energický chlapík v tlustém norském svetru a černé čepici, nás provází vesnicí Nusfjord, která je nejstarší na Lofotách a dnes tvoří živé muzeum včetně zrenovovaného obchodu se smíšeným zbožím a dílen kováře a loďaře. Vykračuje si po zmrzlých stezkách, které by jiného ihned vyvedly z rovnováhy, a odemyká dveře „rorbu“, dřevěného domku se střechou pokrytou trávou, který býval kdysi domovem rybářů během zimní lovné sezóny. Uvnitř se ve škvírách mezi hrubými podlahovými deskami leskne tyrkysová voda Norského moře, zatímco na stěnách visí rybářské sítě a těžké provazy.

„V 19. století nosili rybáři vlněné oblečení. Pokud někdo spadl přes palubu, klesl dolů – bez milosti. Ale právě tak drsný je zdejší život. Moře rozhodne, jestli budete žít nebo ne.“

Stejné lákadlo, kvůli kterému muži vše riskovali, dalo podobu celému dnešnímu Norsku: byly to tresky. Coby ryby konzervované sušením se nechávají sušit na obrovských stojanech až do tuhosti stromové kůry, čímž si udrží živiny až po dobu až 50 let. Je to potravina, která umožnila Vikingům cestovat dále než jejich současníci. O více než tisíciletí později ji norští polárníci znovu objevili a sušená treska byla první potravinou na jejich seznamu. Po celá staletí byly tresky hlavním vývozním artiklem země.

„Před sto lety tvořilo 80-90 % příjmů Norska daň ze sušených ryb,’ říká Hartvig Sverdrup v modrém pracovním oděvu a v holínkách, zatímco se prochází po kluzké podlaze ve své rybí továrně v Reine, pobřežním městečku obklopeném půlkruhem hor. Jeho předkové zřídili tuto továrnu před pěti generacemi a jeho práce je pořád v zásadě stejná. Velké koše ryb se ze člunů na molu dopraví do budovy, kde jsou vykuchány, roztříděny a zabalené odeslány do celého světa: do prodejen rychlého občerstvení v Británii, do restaurací v Itálii i na tržiště v Nigérii. Bere kousek sušené ryby z plastového kbelíku a tluče do něj sekerou, aby změkl. Nelze říct, že by její chuť byla nepříjemná, a rozhodně je jemnější než její pach.  

„V Norsku dnes jíme jen čerstvé ryby, ale Vikingové si brali na cesty také ryby sušené. Neznamená to, že jen loupili, znásilňovali a vraždili – také obchodovali.“

Zájem obyvatel ostrovů o ryby šel vždy dále, než co je možné považovat za nezbytné pro obchod: Lofoty jsou treskami posedlé. Každou zimu putují hejna ryb z Barentsova moře více jak 800 km na jih do relativně teplých vod v tomto souostroví, kde se hromadně rozmnožují. Po dlouhé cestě je jejich maso libové a vysoce ceněné.  

„Na příchod ryb se těšíme,“ říká Olga Wiesniewska, polská studentka filosofie dokončující studia rybolovu a rybářství v historické vesnici Å. „Mojí přátelé jsou rybáři, kteří celé léto jen čekají, až ryby připlují. Teď je nevidím, protože jsou pryč 24 hodin denně.“

Je začátek sezóny a už teď je moře plné člunů na vlnách následovaných mořskými racky, kteří hledají svoji kořist mezi zeleno-šedými rybami. Komerční rybářské traulery přivezou v dobrém dni 13 tun, ale většině Norů postačí vydat se k břehu s udicí a balením 6 piv a vylovit jeden či dva kusy k večeři. Na Lofotách už také byly uloveny první „kávové tresky“, kdy za prvních 30 kg úlovku roku získali jejich přemožitelé kilogram kávy od novin Lofotposten.

Rybářství opravdu není výnosné povolání pro ty, kdo se vydávají denně na milost a nemilost oceánu, jak dokazuje historická vesnice Å. Velké žluté domy postavené pro někdejší majitele rybářství stojí vysoko v bezpečí nad přístavem s  vratkými červenými domky (rorbuer) postavenými na tenkých kůlech nad ledovou vodou.

„Rybáři byli chudí a mohli platit nájem majiteli pozemku jedině rybami,“ říká Olga. „Stále byli mokří a stále jim byla zima. A rorbuer znamenal být aspoň o kousek výše – předtím totiž spávali pod svými obrácenými čluny.“

V jednom z rorbuerů v Å, který byl zrekonstruován do podoby svého originálu v 19. století, stojí dřevěná bedna. V ní spatřujeme vlněné spodní prádlo a rukavice a Olga odtud vytahuje úhledně sepsanou poslední vůli připravenou k odeslání, pokud by to okolnosti vyžadovaly. „Mnoho rybářů odešlo na moře a už se nikdy nevrátili.“

Není proto divu, že rybáři z Lofot mají vlastní kostelík – tohle prostředí udělá z lidí věřící. Nasvícený kostel ve Flakstadu vrhá měkkou záři do temně modré arktické noci. Ve vestibulu visí zarámovaný arch papíru se jmény 147 mužů pečlivě zaznamenanými úhledným rukopisem v letech 1800 až 1950: jsou to rybáři, kteří odešli na moře, a už se nevrátili.

„Některé našli na břehu, ale více bylo těch, co nikdy nenašli,“ říká Trond Gran, vikář kostela ve Flakstadu, zatímco očima prochází seznam. „Dodnes potkávám ženy, kterým je přes 80 a které takto ztratily manžela nebo syna. Stále se dívají večer z okna na moře a čekají. Stejné příběhy se odehrávají v každé rybářské vesnici v Lofotách.“

Samotný dřevěný kostelík se podobná lodi a jeho strop má podobu obráceného trupu lodi. Mohutné kmeny borovic přivezené z Ruska v 18. století tvoří stěny, v jejichž prasklinách dnes roste mech a tráva. Nad lavicemi se vznáší model rybářské lodi s hrdě se vzdouvajícími plachtami.  

„Zde kostel představuje loď, která Vás odveze od začátku života až k jeho konci,“ říká Trond. „Vládne zde příroda a Flakstad je ve srovnání s okolními horami maličký. Když sem však přijdete, budete v teple a můžete si odpočinout.“  Vytahuje kabát, aby se vydal na cestu domů kolem pár hrobů těch rybářů, kteří byli pohřbeni zde pod sněhem, s jemným šuměním příboje na pláži v dálce.

„Zdejší lidé v sobě mají sílu: když přijde sněhová bouře, která vše zničí, oni si pouze vymění výstroj a jdou dál.“

V počátcích, když přícházeli farníci z Flakstadu do kostela, byly ostrovy přístupné pouze na člunech. Dnes zde vedou silnice. Hory jako z dětského obrázku se tyčí z mlhy za každou zátočinou: jsou špičaté, symetrické a pokryté sněhem. Nákladní auta se řítí kolem a vozí každodenní úlovek na pevninu a dál, kolem moře, které pění u skalnatého pobřeží, černého a hrozivého.  

Po každých pár kilometrech se objeví pestré domy rybářské vesničky. Na jejích okrajích se tyčí obrovské stojany podobající se ponurým dřevěným katedrálám plné rybích hlav. Vrány krouží ve větru, snášejí se a klovou jejich oči. V zimě se stojany zaplní hlavami i těly ryb – ta se budou konzervovat ve slaném vzduchu až do léta. Zápach je silný a proniká vším.

Ve vesnici Henningsvær skládající se z červených a žlutých domů sedí Cecilie Haaland u svého hrnčířského kruhu a uhlazuje dřevěným dlátem džbán. Směje se:  „Na Lofotách říkám, že to nesmrdí ryby, ale peníze.“ Cecilie pocházející s Osla měla v plánu zůstat v severním Norsku rok a pak se vrátit na jih. To bylo před 20 lety. Dnes zde provozuje ateliér-dílnu Engelskmannsbrygga umístěnou ve staré továrně na zpracování ryb přímo na nábřeží. Ze své dílny se směsicí nádob a džbánů na policích a s vůní hlíny ve vzduchu může při své práci pozorovat rybářské lodě proplouvající kolem.

„V zimě to bývá šílené. Bývá zde tolik lodí – a tolik ryb! Přes samé ryby neuvidíte ani na mořské dno.“

Znamení, že Cecilie je už skutečným obyvatelem Lofot, spočívá v pečlivém uspořádání malé sbírky v její prodejní galerii: jednoduché černobílé obrázky rybích ocasů patřící rybám, které sama chytila, jsou přeneseny na křehké porcelánové šálky.  

O pár domů dál od studia Engelmannsbrygga dokazuje Johan Petrini, že není jedinou osobou, jejíž umění bylo inspirováno zdejším mořem. Stejně jako Cecilie neměl ani Švéd Johan původně v plánu na na Lofotách zůstat, ale ale do ostrovů se zamiloval a už se nevrátil domů. Dnes je šéfkuchařem v restauraci Fiskekrogen v Henningsværu a své srdce nosí na rukávu: treska, maják, kotva a nůž s vidličkou. Jeho menu se zakládá výhradně na tom, co rybáři každý den přivezou na břeh.

„V zimě každý touží ochutnat první ulovenou arktickou tresku roku, takže sem cestují i 48 km, jen aby si dali misku rybí polévky.“  

Dokončuje obložený talíře s treskou, tresčími jazyky, sashimi z lososa a s halibutem, kde jsou ryby naaranžovány jako na mořském dně. „V zimě je na Lofotách ticho. V temném období roku máme čas tvořit a experimentovat. Alespoň já mám více klidu, ale to neplatí o moři. Tehdy je horizont plný teček, což znamená, že rybáři jsou venku a pracují.“

V ledových ulicích Henningsværu je dnes opravdu ticho. Ve vzduchu víří sníh a blíží se sněhová bouře. Brzy budou všichni na cestě domů nebo do rybářských domků rorbuer, kde jsou ubytováni. V temnotě vítr burácí, třese okny i dveřmi v pantech. Ale aspoň jsou všichni živí uvnitř, v teple a suchu, a v bezpečí před ledovými spáry draugra číhajícího pod rozbouřenou hladinou.