Vstup do dračího doupěte: návštěva Černobylu

Dvě hodiny cesty od ukrajinské metropole Kyjeva se nachází černobylská Uzavřená zóna (Exclusion Zone), místo, kde se odehrála doposud nejhorší jaderní havárie. Po výbuchu reaktoru v roce 1986 zde byla opuštěna celá města a vesnice. O tři desítky let později mohou turisté navštívit zónu a spatřit strašidelnou krajinu s rozpadajícími se budovami, které si příroda bere zpět. Jedná se o nejlepší příklad tzv. „temné turistiky“.

Ukrajinské úřady však rozhodně neberou takovou turistiku na lehkou váhu. Když naše turistická skupina fotografuje informační tabule před zabarikádovaným vstupem do Uzavřené zóny se 30 km od místa reaktoru, průvodce nás upozorňuje, abychom nefotografovali stanoviště samotné. A přestože je krásný slunečný den, ve vzduchu visí napětí a pocit předtuchy a nejistoty, co bychom mohli najít na tomto kousku země opuštěném po havárii...

Dne 26. dubna 1986 explodoval reaktor 4 v komplexu jaderné elektrárny Černobyl. V následujících dnech policie, požárníci, vojsko a další záchranáři zoufale bojovali, aby uvolněnou radiaci udrželi uvnitř rozbitého jádra reaktoru. Až 36 hodin po havárii byli obyvatelé z nedalekých sídel spěšně evakuováni, aby se už nikdy nemohli vrátit zpět.

Dnes, 30 let od události, vcházíme do této zóny, před čímž jsme museli ukázat pas hlídačům. Skupinové prohlídky jsou jediný způsob, jak můžete Černobyl navštívit. Turistická společnost Chornobyl Tour, se kterou tu jsem, založil Sergej Mirnyj, který byl v roce 1986 úředníkem pro sledování radiace zabývajícím se zjišťováním následků katastrofy. Později použil své vědomosti při provázení návštěvníků v oblasti.

Našim průvodcem při dvoudenní prohlídce je Alex, který nás seznámil s dlouhým seznamem nebezpečí, kde se dozvíme, že např. nemáme sedat zem nebo sbírat houby. Pak navštívíme zbytky vesnice Zalissa se zborcenými zarostlými domy. To je první příležitost vyzkoušet dozimetry, které jsme dostali a které ukazují současnou úroveň radiace. Je to uklidňující pomůcka, ačkoli občas zapípá, když se radiace nepatrně zvýší nad normální úroveň.

Pokračujeme do samotného města Černobylu, kde před havárií žilo 15 000 obyvatel. Překvapivě město dodnes funguje, i když jsou velké úseky opuštěné – jeho jádro města bylo proměněno v servisní centrum pro lidi pracující v Uzavřené zóně. Zde a kolem města se nacházejí památníky připomínající ztráty na životech při roztavení jádra reaktoru; jeden je věnován záchranářům, kteří bojovali s katastrofou, z nichž mnozí přišli o život kvůli ozáření. Stezka parkem je lemována silničními ukazateli se jmény jednotlivých opuštěných vesnic a vede pod nápadnou kovovou sochou anděla. Poblíž stojí sbírka robotických vozidel použitých bezprostředně po výbuchu, která sama byla zahlcena radiací.

Největší emoční dopad však mají pozůstatky minulosti, a nikde tohle není více patrné než v Pripjati. Moderní město s 50 000 obyvateli se nacházelo nejblíže k reaktoru a oficiálně zůstalo prázdné uvnitř ještě přísnější vnitřní zóny široké 10 km. Je však patrné, že zde žijí lidé, kteří jsou známí jako dobrovolní usedlíci, žádného ale nepotkáváme. Nevidíme ani mnoho zvířat, až na občasného ptáka a toulavé psy v okolí stanovišť. Alex říká, že místní zvířata vycítí a vyhnou se radioaktivnímu divoce rostoucímu ovoce, což lidé nedokážou; s tím si však nejsem na 100% jistý.

Na dřívějším hlavním náměstí necháváme za sebou pohodlí autobusu a procházíme se po zarostlých veřejných prostorech v Pripjati. Protože bylo město založeno až v 70. letech pro zaměstnance jaderné elektrárny, zdejší obytné domy jsou jednotně moderní a stojí v rozestupech. Právě tím je však strašidelnější než město s opuštěnými starými domy: pocítíte, že se zde život jednoho dne zastavil a už nikdy nebyl obnoven. Velký Palác kultury v Pripjati dnes tvoří chaos rozbitého skla a kachlí. Ve výklenku na zadní straně budovy byla vystavena tabule s komunistickými představiteli ze sovětského období. Tady nacházíme také první náznak určité teatrálnosti pro návštěvníky, jako jsou otevřené sešity na školních lavicích. I přesto je město dostatečně strašidelné, aby odradilo od jakéhokoli bližšího přehrabování se. Za Palácem kultury se nachází zábavní park, který se často objevoval ve zpravodajství k 30. výroční havárie. Jeho rezavějící pouťová autíčka a „ruské kolo“ jsou nezapomenutelné a vyprávějí něco o ztrátě dětské nevinnosti...

V tuto chvíli si začínám uvědomovat, že i v zóně mimo radiaci existuje nebezpečí. Po celé Pripjati se nacházejí otevřené kanály, rozházená suť a nepořádek, avšak bez bezpečnostních bariér. Proto je prohlídka vhodná jen pro fyzicky zdatné lidi v relativně v kondici a s dobrými pozorovacími schopnostmi.

Na konci dne poté, co jsme navštívili zarostlý stadion, tlející kavárnu na nábřeží a školu s poházenými plynovými maskami, odjíždíme do strohého hotelu ze sovětského období nacházejícího se v Černobylu. Není to nic luxusního (společné koupelny a strava bez možnosti výběru), ale na přespání stačí.

Následující den se vydáváme na místo, které bylo v sovětských dobách přísně střeženým tajemstvím. Po dlouhé vedlejší silnici z betonových panelů se dostáváme k instalaci radaru Duga-1, který byl určen na zjišťování blížících se jaderných střel. Stojí izolovaně v lese a působí zvláštním dojmem, když se obrovská soustava radarů ohýbá ve větru…

Opět v Pripjati procházíme podél železniční trati až do základny obrovské nedokončené chladicí věže elektrárny. Uvnitř je obrovský prostor vysoko nahoře s kruhovým otvorem, kterým hledíme na modré nebe a občasného ptáka. Když procházíme rozlehlým prostorem, překvapivě nacházíme nástěnnou malbu doktora v masce nedávno vytvořenou australským umělcem Guidem van Heltenem.

Po obědě v bufetu, kde se stravují zaměstnanci pracující v prostoru reaktoru, je čas na finále: setkání se „spícím drakem“, jak bývá stále nebezpečný reaktor 4 nazýván. Od památníku, který připomíná 20. výročí havárie, máme přímý výhled na betonový „sargofág“ postavený kolem původní porušené budovy. Je těžké uvěřit, že jsme tak blízko…   

Nedaleko odtud stojí ještě větší a působivější stavba, nový klenutý kryt stavěný z fondu podporovaného EU a několika dalších zemí. Až bude dokončen, bude nasazen na dosavadní sarkofág, kde bude ukrývat nebezpečí jaderné kontaminace v dohledné budoucnosti. Je to „klec na spícího draka“ minimálně na dalších sto let.